(nejen) Indočínský sen

Tak jednou odpoledne

2012-02-01T21:37:00.003+07:00

Cuối Cùng Cho Một Tình Yêu

Ừ thôi em về, chiều mưa giông tới
Bây giờ anh vui, hai bàn tay đói
Bây giờ anh vui, hai bàn chân mỏi
Thời gian nơi đây

Bây giờ anh vui, một linh hồn rỗi
Tình yêu xứ này
Một lần yêu thương, một đời bão nổi
Giã từ giã từ.
Chiều mưa giông tới em ơi em ơi

Sầu thôi xuống đầy, làm sao em nhớ
Mưa ngoài sông bay, lời ca anh nhỏ, nỗi lòng anh đầy
Sầu thôi thôi đầy
Sầu thôi xuống....đầy.

Fall in Chi Chi

2011-09-08T02:12:00.000+07:00

Tak jsem zase po roce a pul v Chicagu, tentokrat me ale vita krome super silneho vetru i slunce a vsudypritomne stromove zelene listi.

Tohle je historicky prvni foto z letniho Chicaga.

Zatim pa.

PS: Zitra vyrazim do downtownu, tak neco vyfotim.

Phu Quoc - tropical paradise :-)

2011-05-20T18:14:00.001+07:00

Phu Quoc - tropical paradise :-), a set on Flickr.

Konečně jsem uploadoala fotky z Phu Quocu. Chystám se napsat nějaký post co nejdřím, ale momentálně ležím schvácena chřipkou nebo něčím podobným, neschopná jakékoliv mimořádně aktivity.

Tak to je zatím bohužel vše,

paaaa M.

Vábení seafoodu...

2011-04-27T18:20:00.004+07:00

Tak už je to tady... 1. máj za dveřmi a my už skoro v tropiském ráji Phú Quốc. Hurááááá. Zítra v 8 ráno nám to letí, takže nám držte palce, ať se letadlo Mekong Air v klidu odlepí a zase pak pěkně přilepí. 4.5. na viděnou, možná už i s fotkama.

Páááááá M.

Mai Châu II.

2011-04-12T19:56:00.000+07:00

Tak jsem vyrobila mini video koláž z výletu do Mai Châu.

Všude dobře v Mai Châu nejlíp from 160cm on Vimeo.

Ceny uz rozhodně nejsou proklatě nízko...

2011-04-08T13:51:00.003+07:00

Jak informuje ADB - Asia Development bank, vzrostla cena benzínu za měsíc březen o 30% (1l = 21 300 VND) a inflace má při stejém vývoji dosáhnout hranice 16% (podle Rfi) (v roce 2008 to bylo dokonce 28%). Ačkoli Vietnam úspěšně snížil počet obyvatel na hranici chudoby z 58% (1993) na neskutečných 10% (začátek roku 2010), vysoká inflace způsobuje zdražování základních potravin (moje oblíbená buchtička zdražila ze 3 kč na 5Kč) a surovin a zásadně přispívá k masivnímu rozevírání sociálních nůžek.

Při pohledu na Bentley projíždějící po děravých silnicích hned vedle paní tlačící kolo s desítkami kil nasbíraného papíru se našincovi (zejména z ČR, kde je rozdíl mezi chudými a bohatýmí 4 nejmenší na světě - kdo by to byl řekl) dělá z místních poměrů často nevolno.

Korupce a fatálních rozdílů mezi chudými a bohatými si už dnes musí všimnout opravdu každý. Pohlavárové a místní špičky jedí nudlovou polévku za 35 dolarů, žijí v luxusních bytech zařízených ve versailleském stylu a slogany o spravedlivé komunistické společnosti, které už jen stěží někdo skutečně věří, znějí jak výkřiky do tmy. Úplatkářské aféry a vládní tunely lze jen těžko přehlédnout a nespokojennost občanů den ode dne stoupá.

Otázkou zůstává, jak daleko může místní situace zajít. No jo... dohrabat se do toho vysněného, spravedlivého a hlavně rovnostářského stádia ještě asi nějaký čas zabere.

Kde se vzaly všechny ty knedlíčky?

2011-04-07T11:46:00.007+07:00

Včera byl 3. den 3. lunárního měsíce - tzv. Svátek studených pokrmů neboli Tết Hàn Thực.

Jak legenda praví při trmácení se mezi válkou zmítanými státy, zažíval vévoda Wen ze státu Ťin mnoho strastí. Jednoho dne, vyčerpán cestováním a zmožen slunečními paprsky, mu jeho oddaný poradce Giới Tử Thôi (nevím jak se jemnuje česky) připravil masovou polévku. Vévoda, byl velice překvapen masovým vývarem. Inu zeptal se svého poradce zeptal, kde v takových odlehlých končinách vzal maso a při zjištění, že si Giới Tử Thôi uřízl kus vlastního stehna, aby vévodu nasytil, byl hluboce dojat oddaností svého poddaného.

Poté co vévoda Wen usedl na trůn, chtěl Giới Tử Thôiovi šlechtený čin oplatit a pozval ho na svůj dvůr. Giới Tử Thôi však neměl úřednické ambice, nechtěl pracovat spolu s pokryteckými úředníky, nabídku odmítl a schoval se i se svou matkou v hustých lesích.

Vévoda nařídil, ve snaze najít Giới Tử Thôie, lesy vypálit. Giới Tử Thôi však ze svého úkrytu nevyšel a v lesích i se matkou uhořeli.

Na jeho památku nařídil pak vévoda z Wen každoročně připomínat zmařený život šlechetného Giới Tử Thôie 3. dne 3. měsíce lunárního kalendáře.

V tento den se tradičně jí pouze studené pokrmy a typickými jsou knedlíčky bánh trôi a bánh chay připravené z mouky z lepkavé rýže. Ačkoli se dnes už rodiny neomezují pouze na konzumaci studených knedlíčků, přesto se počet stánků prodávající bánh trôi a bánh chay na ulicích a na tržištích minimálně zdesetinásobí.

V knedlíčkách je obvykle náplň - buď hrudka palmového cukru, nebo směs kokosu a sojových bobů.

Želva v nemocnici a 1. Máj za dveřmi...

2011-04-04T09:18:00.009+07:00

Léto bylo letos (teda asi už loni) extrémě horké a zima je pro změnu extrémě studená a dlouhá. Konečně jsem se přehoupli přes vytoužených 20 stupňů.. (sem tam) a (sem tam) i vysvitne slunce. Předpokládám, že pak, bez jakýchkoli skrupulí rovnou vskočímě do 40°C. No, už ani nevím, jaké to je, takže se na to zatím celkem těším.

Letí to, letí to. Už jsme tu 7 měsíců, posední 3 nám zbývají a připadá mi to jako bych se právě zabydlela - což mě dovádí k tomu, že si Sammy koupil briketová kamínka, která nám teďka stojí na balkónu (že by nějaké grilování???).

Novinkou včerejšího dne je chycení a následné přemístění jezerní želvy do nemocnice. Člen "záchranářského" týmu akci novinám sdělil, že ani po téměř dvou hodinách ve studené vodě necítil únavu ani chlad, ba naopak, byl pyšný, že může pomoci zachránit takové magické zvíře jakým je želva v jezeře Navráceného meče. Byl to lítý boj, málem jim zase pláchla, ale nakonec je v bazénku. Tak to bysme měli...

Pořád mi přibývají nové knihy. Už jich mám přes 40 kg a musím je co nejrychlejí poslat. Jen doufám, že mi balík z lodi nikdo nešlohne (obzvlášť po tom, co jsem shlédla 2.sérii seriálu Wire). Věci se kupí a vůbec si neumím představit, co s tím množstvím budu dělat.

Brzy bude první Máj a to znamená možnost prodlouženého víkendu a s ním pořád omílaná otázka kam vyrazíme. Vietnam máme relativně sježděný (což rozhodně neznamená, že se nemůžeme na některá místa podívat znovu - jako třeba střední Vietnam) a jediné místo, které nám viceméně uniká, ale na druhou stranu ani moc neláká je delta Mekongu a Saigon. Přes hory a doly jsme se najezdili už docela dost (ačkoli podle mě hor není nikdy moc :-), zažili jsem teplo, zimu, sucho, vlhko i pořádné lijáky... jen to moře nám zatím trošku uniká.

Možná právě 1. Máj je tou pravou příležitostí, jak s tím neco udělat (za pomoci nově otevřené linky Hanoj--Phu Quoc společnosti Air Mekong ).

... tak jsem to zase nedopsala a teď můžu vesele pokračovat.

Máme letenky na Phu Quoc - největší ostrov Vietnamu a snad se bude konat i ten vytoužený tropický ráj :-)

Zatím pádím na fj.

Páááá M.

A zase jedno odpoledne v ... knihovně

2011-03-31T18:44:00.003+07:00

Jen bych všem ráda sdělila, že vietnamská Národní kihovna postrádá jakoukoli logiku a najít něco - dostat text do ruky a následně okopírovat - je prakticky nemožné.

Je ovšem nutno přiznat, že v zahradě jsou krásné stromy a dobře se tam parkuje. Tak příště si asi jen tak sednout na lavičku, než očekávat nějaké převratné objevy.

Wanna be sweet? Play Étude!!!

2011-03-26T09:22:00.002+07:00

Tak nevim... možná by byla korejština lepší volba :-D

Všude dobře v Mai Châu nejlíp

2011-03-23T10:05:00.016+07:00

Je tu 11°C , kouří se nám od pusy a už pátý den v Hanoji nepřetržitě prší. Honza se co nevidět vrátí z prosluněného jihu ajajajaj... Jaro tu stojí za prd a je dobré tak akorát pro stromy - což je evidentně nějaké místní moudro, vzhledem k tomu, že nám to tu každý až do zblbnutí opakuje (no ono to koneckonců dává i docela smysl, že ano, když leje jako z konve a z listů se spláchne ta 2cm vrstva prachu.)

Na poslední 4 dny Honzova výletu máme v plánu třešinku na dortu - na motorkách pořádně prodrandit Mai Châu a okolí.

Na autobusovém nádraží v Mỹ Đình je vřava jako obvykle, naháněči šílí, ječí a histericky se rvou o každého potencionálního zákazníka. Paní na přepážce nám oznamuje, že už nic nejede (je 8:45) - to je teda kec. S bárou zmizíme v houfu naháněčů hlouběji v nádražní hale a hned se najde jeden extrémě nepříjemný, který nás cpe do hyper luxusního dálkového autobusu s novými fialovými lehátky.

Mai Châu sice leží v horách jen cca 130 km od Hanoje, ale člověk přeci jen musí šplhat přes krpály aby se tam dostal, takže nám cesta zabere asi 5 hodin. Pořád leje a i v buse se nám od pus kouří. No jo.. klimujeme vostopéro, asi tak na 10 řekla bych. Místní hudební produkce (na plný koule) nás pomalu uklimbá a kolem 1 po O se probouzíme na křižovatce dálnice č.6 a silnice vedoucí do Mai Chau.

Pořád leje. No nikdo z toho není moc nadšený (už vůbec ne já v jediných plátěnkách, a kalhotách, které mám a omezeným množstvím ponožek), ale co se dá dělat. Nasedneme na xéómy a sjíždíme do údolí kolem rýžových polí až do vesnice Lac, kde se ubytováváme v tradičním thajském domě na kulech nhà sàn. Ačkoli vesnička je to už turistická, pořád se to dá ještě snést neboť většina turistů (jak místních tak zahraničních) stejně nevytáhne paty a jen se porjíždí na kolech po vesnici, případně ucucávají alkohol místní provenience dlouhými bambusovými brčky z masivního keramického "džáru".

Protože prší, nikde není ani noha. Pára stoupá okolních hor, nebe je tmavě šedomodré a nám už je úplně jedno že prší.

V Mai Chau žijí menšiňáci Bílí Thajové, kteří jsou proslaveni pohostiností a chovem vynikahjcích ryb (taky jsme si jednu dali k večeři a chutnala i Honzovi, který se nad ní nejdřív krapátko vofrńoval). Bydlíme v domě č.19 s výhledem na rýžoviště za 200 000 VND s plnou penzí. Paní majitelka je snad neusměvavější člověk ve Vietnamu a po krátkém seznamovacím rozhovoru zjišťujeme, že si vzpomíná na několik Čechů, kteří sem pravidelně jezdili na výkendy - najvíce na Evu a Mirka, jehož budnu stále nosí její manžel. Druhý den se probouzíme do lehce oblačného dne, půjčujeme si motorky a po krátké instruktáži o řízení motorky vyrážíme.

Mraky se trhají a slunce začíná pomalu pražit. To jsme snad už ani nedoufali. Počasí je nádherné, nebe modré a my se už jen kocháme svěží zelenou všude kolem nás.

Projíždíme okolní vesnice po mini alsfaltce, fotíme rejži a já ještě stihnu pobavit půlku vesnice svým fatálním jak širokým tak dlouhým pádem (a zjišťuju, že se tu říká chytat myš a ne zajíce jako u nás :-). Takhle jsem se nenatáhla snad naposledy, když mi bylo 10 (tanečnice ať se laskavě zdrží komentářů).

Druhý den vyrážíme na výlet k tyrkysově modrému jezeru / přehradě Hòa Bình, na řece Đà, kde byla v roce 1994 dokončena stavba vodní elektrárny zásobující celý severní Vietnam. Cestou klikatící se po členitých svazích hor míjíme nádherné vodopády, o kterých naštěstí snikdo nikde nic nepíše, protože kdyby se psalo, už by tam nejspíš bylo něco připomínající betonovou klouzačku.

V podělí ráno se loučíme s paní majitelkou a v psycho mikrobuse pravděpodobně trhající rychlostní rekordy na trase Mai Chau - Hanoj pádíme domů.

Tahle jízda byla přesně tou poslední a nezbytnou kapkou silně koncentrované vietnamské esence kterou Honza s Míšou potřebovali :-)

Jarní jazzový koncert etc.

2011-03-15T10:36:00.010+07:00

Ačkoli se mnohým může zdát, že Hanoj je díra, nenabízející širší kulturní vyžití krom bia hoi - točené pivo za 4 Kč, není tomu tak. Díky několika výborně fungujícím institucím, se zde člověk může těšit z poměrně bohatého kulturního života (výstavami počínaje, přes koncerty elektronické hudy, či Backstreet Boys a Mozartem konče).

Naposledy nás stránka Hanoi Grapevine informovala o jarním jazzovém koncertu v Nhà hát lớn - dnes již lehce ošuňtělé, ale přesto krásné místní opeře z roku 1911, za kterou vděčí Hanoj Francouzům a jejich snaze zbudovat tu mini Paříž (dokonce sám velký Gustave Eiffel projektoval tehdejší technický masterpeice - 1,7km dlouhý most přes Rudou řeku, dnes známý jako Long Biên).

Na programu byly dva kousky od Gershwina, Desmonda a dalších a také série od hosta programu - japnského klavíristy Yosuke Yamashity, který svým výkonem doslova zvedl zejména vietnamské publikum z chlupatých židlí.

Celý koncert byl neplánovaně zahájen minutou ticha věnované obětem zemětřesení a tsunami v Japonsku a slavným adagiem pro symčce od Samuela Barbera.

Musím podotknout, že po takovém dojemném a nádherném kousku působil následný Gershwin lehce nepatřičně a nejapně. I přes to všechno byl koncert skvělý a myslím, že jsme všichni byli velice mile překvapeni. Zápaďáci řvali našením a hlasitě provolávali bravo - zejména jedna paní před námi se nechala strhnout emocemi a vypískala Yosukeho Yamashitu ke dvěma přídavkům :-)

Co se počasí týče, pořád nic moc. Mrholí - permanentě, slunce je zalezlé za oblaky smogu a já už pomaluj přestávám věřit, že ho ještě někdy uvidíme.

Honza s Míšou se vrací ve středu z Hoi An zpět do Hanoje a už ve čtvrtek vyrážíme na motocyklový výlet směr Mai Chau. Doufáme, že v horách bude počasí o něco lepší, že uvidímě nějaké ty Thaje a budeme spát v menšiňáckých domech na kůlech. Ouuu jéééé.

Jdu do knihkupectví a pak na fráninu, tak zatím paaa

M.

Jaro v Haloji aneb tropický ráj se nekoná

2011-03-09T13:10:00.004+07:00

Tak se zase po nějaké té odmlce ozývám... Je tu trošku smutno v Hanoji. Počasí stojí za starou belu - kdo by to byl řekl, že jaro je tu tak otravné, téměř stejné jako doma! Je tu lezavo, a zima... 15°C. Už pomalu zase čas někam vyrazit.

Přijeli Míša s Honzou, přesytili se neustále tepající a troubící Hanoje a dneska ráno se tranzitkem přesunuli do Halongu. Chudáci to taky s počasím moc nevyhráli. Já ale pořád doufám a myslím, mimo Hanoj bude počasí určitě lepší.

Ladunka nám včera večer odjela a momentálně se s největší pravděpodobností vznáší někde nad Čínou/Sibiří???. Pořád jsem doufala, že si to rozmyslí a letenku za poplatek 3000 Kč přesune minimálně na červenec. To se bohužel nekonalo a tak jí tam máte jako na koni kolem 6 hodiny odpolední... pokud správně počítám.
Téměř měsíc trvající absence slunečního svitu na mě začala postupně doléhat a dnes (možná i proto, že je nás tu o jednoho méně) jsem pocítila lehký záchvat trudomyslnosti. Asi se teda napcu vitaminem C, udělám si třezalkový čaj a začtu se do nějaké knížky.

Nahrála jsem nějaké fotky na Flickr, velice, velice prošlé staré filmy ještě z Prahy, vyvolané tady v Hanoji a předpokládám, že to jsou poslední filmy, které místní lab viděla.

Želva byla chycena a podle plánu transportována a "želví" ostrůvek, ale během transportu prohryzala sitě a pláchla. To se soudruhům zase něco vyvedlo... dokonce o tom informují i NY times.

Novinky dne

2011-03-04T18:52:00.004+07:00

Už je tady zase 14°C a kohouti kokrhaj jak protržený a v noci nemůžu spát (špuntíky mi nějak padaj z uší nebo co)... ouuuu jéééééé!

Tak apson pár v Singlu (jak se tady v místní české expatí komunitě říká Singapuru) vyvolaných fotek. Víc v galerii.

V neděli přijíždí Honza, tak doufám, že se to počasí nějak umoudří, jinak by si asi myslel jen to nejhorší :-) V úterý nám odjíždí princezna Lada, z čehož je mi smutno a tohle ohavný počasí to nijak nezlepšuje. Ve sobotu píšu test z frániny.

No a to je asi tak všechno...

Zatim páááá M.

Želva stařeček v ohrožení

2011-02-27T15:11:00.012+07:00

Dnes je snad nejkrásnější den za posledních pár měsíců. Fouká příjemný svěží větřík, slunce svítí a obloha je modrá. Není horko ani zima, prostě tak akorát. Vyprali jsme zatuchlé poloplesnivé oblečení a povlečení, máme otevřeno dokořán a dopřáváme si trochu toho čestvého blahodárného vzduchu.

Vyrazili jsme na oběd do centra - vyhlášené bun cha v ulici Cau Go

a pak do zastrčené kavárny na ca phe trung - kávu s vaječnou hustou pěnou (do které by se koskta cukru propadala jen velmi velmi zvolna).

Ethan se vrátil ze Singapuru a přivezl jeden vyvolaný film, takže snad ještě dneska uploaduju nějaké nové fotky.

No prostě neděle jako vyšitá.

... zrovna jsem zjistila, že jsem si skoro celý příspěvek vymazala a že ho tedy musím napsat znova. No .. to se mi teda už zase nechce.

Tak... jinak se tu nic moc neděje, teda až na novinku, kterou sledujcí miliony Vietnamců po celé zemi. Jezerní želva má nemoc. Plave téměř bráškem nahoru - no ne, že bych se jí divila, když žije v takovym sajrajtu - a nějak podezřele často se vynořuje nad hladinu. Chytré hlavy se spojily a vykoumaly, že má asi zápal plic a taky je celá vohlodaná od agresivních potvor - želv červenouchých. Řešení projednala želví rada a usnesla se na tom, že je bezpodmínečně nutné cụ rùa - stařečka želvu - z jezera vytáhnout nejspíša za asistence helikoptéry. No... taky by to jezírko mohli pánové trošku pročistit že ano...když už jí budou tahat ven. A navíc je to taková speciální a vzácná želvička (údajně je jich jen asi 5 na světě a z toho 2 v Číně).

No... zkrátka celá želví aféra způsobila, že je jezero obsypané lidmi snažícími se uzřít kousek želvího masíčka v naději na šťastnější život. Taky si tma asi půjdu stoupnout.

Jinak fotky asi dneska ještě nebudou.

Páááá M.

Zima a zase zima...

2011-02-21T11:24:00.007+07:00

Tak vám chci oznámit, že jaro nikde. A to už to vypadalo, že ho tady máme v plné parádě. No... bohužel, historie se opakuje a opět tady máme krásných 12°C a šedivé nebe. Sousedi se připravují na další Tet a nakoupili nové kohouty. Několikrát jsem byla již nucena aplikovat špunty do uší japonské výroby a - maminko už chápu, proč mě neslyšš, když v noci zvoním, protože si zamkla na řetěz :-).

Jara se nemůžu dočkat a zima už mě fakt nebaví. Navíc za chvíli má dorazit Jeník s polochotí, tak nevim, co by si říkali, kdyby tady bylo 12°C. Hmmmm...

Nechala jsem vyvolat zase jeden černobílý film a ty hanojeské laby. To by si jeden myslel, že si na ten film po vyvolání pořádně šlápnou pěkně zabláceným vietnamským dépíkem - velice populární umělohmotná papuče.

Celý film je neskutečně chlupatý a poskrábaný, takže jsem tady včera po zjištění zase trošku vyváděla. No co se dá dělat no.

Už se nemůžu dočkat nějakých slunečních paprsků a teplých večerů...

Jak je to s tou civilizovaností?

2011-02-12T14:32:00.005+07:00

Celá západně-jihovýchodní Asie se civilizuje (teda rozhodně ne celá... ale její velká část). Důkazem toho je i tenhle klip (viz.nahoře) běžící před každým prmítáním v "prominentím" kině Megastar. Popravdě řečeno, ne, že by to i v super trendy Megastaru vypadalo jinak. Usoudila jsem, že jde spíš o to se v kině uázat a vyfotit se před megabannerem s Harry Potterem, než se vyloženě koukat na film.

Nedávno jsem narazila na vietnamském BBC na článek o tom, jak se čínské děti budou učit civilizovanosti ilustrijící obrázkem mrňousů vejrajících na dopravní značky. V Číně jsem zatím nebyla, ale doslechlo se mi, že "kultura" silničního provozu je vysoká, takže mě zrovna tato fotografie přinejsmenším překvapila.

Kurzy civilizovanosti???

Vůbec celé vnímání do nekonečna omílaného termínu civilizovanosti je lehce podivné. Člověka dokonce překvapí, jak snadno si na všelijaké ideologické slogany zvykne a dokonce je začne i sám používat (v cizím jazyce jsme prostě jenom opičky).

Jak naše paní učitelka praví: "Việt Nam chưa phát triển" "Vietnam ještě není zcela rozvinutý" a to proto tady lidi nenosí helmy a stoupají si botama na prkýnka záchodů. "Lidé jezdí rádi opilí, protrože je to větší legrace!" No... tak to teda fakt nevim, napadá mě. Člověk se pak jen sám sebe ptá, jestli je v tom skrytá snaha zlehčit problém a nebo jestli si to paní učitelka, celá zrudlá a řehtající se, skutečně myslí.

No nic. Vietnam prostě ještě není úplně rozvinutý. A díky bohu! Někdy nás to dráždí a máme toho plné zuby, ale někdy nám to na druhou stranu umožňuje vidět to, co se u nás - rozvinutých - už vidět nedá.

Když jsem náhodou narazila na obrázky Yang Liu, čínské designérky žijící v Berlíně, poukazující na kulturní rozdílnosti mezi výchoodní a západní kulturou, nemohla jsem se přestat smát a dokola si opakovat jak přesné a výstižné jsou. Tady jich pár je (západ je modrý a východ červený):

Transport

Přistoupování k probému

Řazení se do fronty

Kontakty

Ideál krásy

Trendy

Zvířata

Cestování
Stáří
Dochvilnost

No tak to byla tkaová mini vložka. Za chvíli pádim na fráninu, tak zatim pá!

Dvounásobné štěstí v jednom dni...

2011-02-09T10:30:00.004+07:00

... to bude asi tou novoroční solí :-)

Nebudete mi to věřit, ale včera večer jsme nejdřív já a následně Sam (nezávisle na sobě) potkali na ulici Luka Nguyena (ten kuchař, jehož recepty opajcováváme v naší kuchyňce) ! No jo... zeměkoule je asi vážně mrňavá...

Nový rok aneb jaro je tu!

2011-02-06T13:05:00.010+07:00

Thịt mỡ, dưa hành, câu đối đỏ

Cây nêu, tràng pháo, bánh chưng xanh

Tučné maso, nakládaná cibulka, dvojvverší pro štěstí
Cây nêu (viz. níže), ohňostroj a dělobuchy, zelený bánh chưng

Před pár dny - přesně 3.2. nám tu začal Nový lunární rok a přehoupli jsme se do roku Kočky (narozdíl od Číny, Koreje a Japonska, kde právě začal rok králíka). Připravit se na pro většinu obyvatelstva dva dlouhé týdny dovolené není pro cizince rozhodně jednoduché (a už vůbec ne levné).

Tết, neboli Nový lunární rok, je snad jediným svátek ve vietnamském kalendáří, kdy se skutečně nepracuje a z jinak tepající Hanoje se stane popustlé městečko. Krámky, dokonce i mocné shpping mally se zavřou, na ulicích chybí všechny ty ananasové a koláčkové paní a většina obyvatel, kteří se do Hanoji přistěhovali s vidinou lepších zisků, se vrací do venkovských rodišť.

I příslušnící (policejní) mají volno, tudíž většina motoristů odloží bezpečnostní helmy (1. není, kdo by je buzeroval, když se příslušníci vrátili do rodišť a 2. by mohlo dojít ke zdestruování pečlivě vytvarovaných novoročních účesů) a vesele se nejčastěji s celou rodinou na jednom stroji prohánějí v šílené rychlosti po poloprázdných hanojských ulicích.

Jelikož jsme zvyklí stravovat se výhradně na ulicích, poloprázdné ulice nám radost nečiní a museli jsme se zaopatřit zásobami potravin. Trhy jsme vzali útokem a pořídili živé krevety, ryby, maso, hromady zeleniny, rýže.. no zkrátka všechno co by člověk mohl potřebovat a jsme tedy odkázáni na to, co si sami vyrobíme - zatím velice úspěšné, neboť nám radí sám velký Luke Nguyen.

Miluju rejžovar!

Většina cizinců Hanoj během Tetu opouští a vydávají se do teplých krajin. My byli pozvaní k vietnamské rodině - tetě Ly a strejdovi Binhovi na novoroční večeři. Chodů bylo nespočetně a víno teklo proudem. Seznámili jsme se i s dalšími sousedy, spálili papírové oblečky a peníze pro nefritového císaře a v 1:30 ráno se vypravili do svatyně Ngọc Sơn u jezera Hoàn Kiếm (to je to jezero s želvou v centru Hanoje).

Já si ještě před cestou, když jsem zaslechla "Ai mua muối đê?!" ("Kdo koupí sůůůůůl?") koupila od solné paní super drahou, ale šťastnou novoroční sůl (pytlíček za 20 000 VND) - no pro štěstí přeci!
U Ngọc Sơn bylo natřískáno a bohužel nebylo otevřeno. Lidé šplhali na po hromadě kamenů ve snaze alespoň zahlédnout... no my jsme došli až k bráně a pak se otočili a šli domu.

Po cestě jsme see Samem koupili asi 3 metrovou míu - cukrovou třtinu, kterou jsme vezli na mopédu domů a následně instalovali na balkoně ve snaze vytvořit si domácí cây nêu - strom odhánějící zlé duchy (je to o něco složitější, ale o tom se nebudu radši rozepisovat). Přišlo mi to ale celé nějak podivné a pak mi došlo-resp. jsem zahledala v učených knihách a potvrdila si, že cukrová třtina se používá jako "žebřík do nebes" pro předky, který se umístí (2 kusy podotýkám) vždy po obou stranách oltáře. Eeehm... no tak to jsem nezvládla no. Ale co se dá dělat. Chybami se člověk učí a byla to legrace tahat jí domů ve 2 ráno. Stejně žádný oltář nemáme a Sam má s naší balkonovou míou své úmysly. První den nového roku se rozhodně nemá zametat aby si člověk nevymetl štěstí z domu, čehož jsem se s radostí chytila, pěkně se válela a nic nedělala.

Od Samita jsem dostala proAccount na Flickru, takže zase můžu nahrávat fotky.. přetáhla jsem totiž limit.

Takže tímto přeji všem "chúc mừng năm mới!" a jdu si dát zbytek bánh chungu od domácí.

Pááá M.

PS: Proč jsem se vlastně rozhodla psár příspěvek... Začalo nám tady konečně jaro! Nový rok uhodil a hned druhý den bum, najednou je krasných 20°C.

Tak nám to pěkně začíná...

2011-01-21T18:39:00.005+07:00

Konečně doma. Vychrchla jsem se z nadýchaných moto spodin, umyla ruce a uvařila čaj (pořídila jsem si totož bezvadnou korejsou čajovou flašku se sítkem !!!).Kolena se mi z dnešní jízdy ještě klepou. V Hanoji zavládla totální tetový masakr (Tet - nový lunární rok). Lehce to připomíná vánoční šílenství jen s tím rozdílem, že proti tomu, co se děje tady, jsou Vánoce svátky klidu a míru peklem jsou jen lehce nahnědlým odvarem tetového pekla (předpokládám, že asi záleží jak kde... tak "ať nežeru" pro Kalitchovou).

Včera paní ve Fivimartu nakoupila asi 15 kusů baget. No zkrátka všechny, které přinesly čerstvě upečené (naštěstí jsem byla dostatečně pohotová a jednu jí tak trošku nenápadně po vietnamsku vyškubla). No jo, jak je vidno, o Tetu se člověk musí prát. Pravidelm bývá, že ceny během nedůležitějšího svátku v roce dokonce i několikanásobně vzrostou a to úplně za všechno. A už je to tady. Dokonce v noninách se píše jak se bylinky zdražily z 1 000 VND na 3 500 VND!!! Naštěstí vláda deklarovala stabilní cenu benzínu až do Tetu. Huráááá.

No stejně. Kdo by v tomhle vylézal z domu a ještě tomu na mopédu? I já jsem dnes chybovala a zasekla se v zácpě na Ba Trieu, kde se příslušníci v nepěkných pískových uniformách marně snažili se situací něco udělat. Aspoň mi bylo mezi těmi výpary pěkně teploučko. A to je to teprve začátek. Rok kočky nám totiž začne až 3. února tuším.
To pak bude za odměnu Hanoj prázdná a pustá, bez všech těch váhových, papírových, mandarinkových, prountěných, košťatových, xoiových paní ale i banhbaových, kukuřicových a nálepkových pánů. Všichni zamíří do svých rodišť ten nový rok pořádně oslavit.

Myslím, že o víkendu vyrazím do ulic udělat pár fotek stromečkových vozítek a zkrátka všeho, co se vietnamského Nového roku týká. Taky musíme udělat zásoby - ve vietnamském stylu a pořídit banh chung - tradiční novoroční pochoutka - "koláč" z lepkavé rýže napěchovaný tučným vepřovým a nějakými fazolovosojovými boby a nějakou tu láhev rýžové pálenky na zahřátí.

Jen tak pro informaci. Dneska jsem byla v knihovně a ani tam se netopí! Koho by napadlo si do čítárny brát čepici?

Zpátky doma

2011-01-14T08:44:00.002+07:00

Tak jsme se včera po dlouhé době vrátili domů. Už už jsem téměř zapomněla jaká je v Hanoji v lednu kosa. Takže se zase klepu, jako před dvěma lety, nabalená jako pumpa ve vymrzlém pokoji. Jen pro představu mám na sobě momentálně dvoje tepláky, dvě mikiny a ještě Samitovu péřovou vestičku a že bych se teda nějak vařila, to ani snad moc ne. Co bych teď dala za zasmrádlou komůrku bez oken :-).

Z výletu na Centrální vrchovinu se nakonec vyklubala relativně veliká okružní jízda po středním Vietnamu a rozhodně toho nelituju. Bylo toho tolik, že ani nějak nevím, kde začít.

Po příletu do prosuněného Danangu jsme se po asi dvou hodinovém dohadování s chlápkem z přeplněného mikrobusu do Kontumu rozhodli, že jedeme do Hoi An. Jídlo je tam výtečné, já vydržím prolézat místní staré dřevěné domy nekonečně dlouho a navíc zelené autobusy MaiLinh směřující do Kontumu byly už vyprodané.

Po dvou dnech jsme se tedy s už zeleným autobuskem vydali na už dluho očekávanou cestu částečně se klikatící podél Hočiminnovy stezky.

Dneska je pondělí 17. a já jsem zase nějak nestačila dokončit předchozí příspěvek. Včera zmítající se v agónii pravděpodobně způsobené za normálních okolností vynikající lepkavou rýží známoou také jako xoi, jsem nezvládla nic jiného než nahrát pár fotek na Flickr.

Myslím, že ani nemá snad smysl tady vypisovat celý itinerář našich cest, protože by to stejně nikoho nebavilo, tak proto stručně.... bylo to super :-). Najezdili jsme x set kilometrů a zadky máme jak z oceli. Myslím, že střední Vietnam je jednou z nejkouzelnějších částí Vietnamu (což ovšem rozhodně neplatí o hatmatilce, kterou se tam mluví) a doufám, že ještě aspon pár let zůstane takový jaký je - s malebnými venkovskými domečky a absencí ohavných trubkovitých domů, kterým se tu říká "nha bao diem" dům jako krabička od sirek - úzký a vysoký.

Psani z Tay Nguyen

2011-01-06T18:16:00.007+07:00

Tak pisu z Centralni vrchoviny, konkretne z Buon Ma Thuot - hlavniho mesta provicnie Dak Lak. Ackoliv jsme puvodne chteli stravit vice casu v okoli mesta Kon Tum, po dvounasobnem pomerne ne prilis prijemnem zastaveni misni policii (o tom napisu ale asi az z domova) jsme se rozhodli vypravit se o neco dale. Nicmene musim napsat, ze krajina a okoli Kontumu bude pravdepodobne highlatem celeho vyletu a hodne nas mrzi, ze jsme museli trosku narychlo odjet.

Jeste pred prijezdem na Tay Nguyen jsme si udelali vylet do Hoi An, pravdepodobne mestecka s nejlepsi kuchyni ve Vietnamu vubec (take lide na trzisti jsou nesrovnatelne milejsi nez trzistni babz v Hanoji - bohuzel).

Zitra pravdepodobne pojedeme na vylet do Narodniho parku Yok Don a pak na vodopady a mozna i nejake ty mensinacke vesnice. Museli jsme si opatrit povoleni - ktere nam samozrejme umoznuje cestu jen do "hezkych a proverenych" vesnic. No co se da delat. Pry za zadnych okolnosti nesmime sjizdet z cest :-) No jo... Takze je taky dost mozne, ze se na vsechny oficialni vesnice proste a jednoduse vybodneme a zamerime se spis na prirodni pamatky.

Mistni kava je vynikajici a pocasi vice nez prijemne.

Dalsi zastavkou bude asi mestecko s leprosariem a udajne hezkymi plazemi Quy Nhon.

Paaaaaa M.

Čas se vydat na cesty...

2010-12-30T15:20:00.006+07:00

Tak po zkouknutí cen u několika leteckých společností jsme se rozhodli, že dát 5 000 000 VND jen za cestu do tropického ráje Phú Quốc je přeci jen příliš a že se tedy vydáme do neprozkoumaných terénů centrální vrchoviny Tây Nguyên (tmavě modré na mapičce). Několik průvodců varuje, že budeme potřebovat speciální povolení do některých oblastí, ale zkušení Vietnamci na mé dotazy jen mávou rukama a výmluvným třením palce o ukazovák a prostředníček nám sdělují, že se zde říká "Bác Hồ dẫn đường..." neboli "Vietnamské bankovky s obrázkem strýčka Ho otvírají brány". No tak uvidíme. Plánujeme koupit letenky do Danangu a pak autobusem do Pleiku - město v severní části centrální vrchoviny. Tam nejspíš pořídit nějakou motorku a frrrrr kolem. Počasíse zatím netváří nic moc a proto se v případě deště přesuneme někam ke Qui Nhơn na pláže.

Lada s Davidem odjeli včera a Bára dneska, takže jsme tu zůstali sami. Kohouti pořád kokrhají a nenechají nás spát. Taky jsme zjistili, že jsou zavření v klícce na střeše sousedního domu - to bych taky kokrhala celou noc. Moc nechápu, jako můžou ostatní obyvatelé ulice spát a začínám mít pocit, že je v tom nějaký trik, který mi tají.

Jinak to vypadá, že jsem vyřešila vízové problémy a můžu si zažádat o další studentská víza přes jazykovou fakultu. Budu muset ovšem opustit zemi a na nějaké VN ambasádě si je vyzvednout. Tyto okolnosti přímo nabádají k výletu do Laosu, neboť tetové (lunární novoroční) prázdniny se blíží a nejhezčí na Novém roce jsou stejně přípravy. Samotné oslavy se pak konají ve velmi rodinném duchu a po několik dní je v Hanoji pusto prázdno. Bun cha stánek je zavřený... xoiová paní taky neprodává.. no zkrátka je to ieální pro opuštění země.

Za malou chvilku jdeme koupit letenky a nejspíš 2.1. vyrazíme.

První dny v novém aneb kohouti na střechách...

2010-12-28T11:33:00.007+07:00

Přestěhováno.

Člověk by ani nevěřil, kolik věcí za těch pár měsíců nasyslí. Také jsem se zděšením zjistila, že trpím stejnou chorobou jako rodina z matčiny strany a to srhomažďováním připitomělých nesmyslů, v mém případdě "hezké" polyethylenové pytlíky a tašky, pro případ budoucí případné potřeby (která ale většinou vůbec nenastane). Takže jsem se slzou na krajíčku vyhodila nezměrné množství tašek a ostatních ptákovin. Stějně toho bylo dost. Neumím si představit, jak se budu vracet do ČR... nebylo by přeci jen jednodušší tady ještě chvíli zůstat?

V bytě fatálně chybí úložné prostory, takže se zatím všechno tak trošku válí po zemi, případně visí na provizorních háčcích s obrázky kočiček a králíčků (v Minh Chauovi nic jiného neměli). Celý prostor působí zatím velice chladně, ale to plánuju vyřešit nákupem bambusových rohoží a několika polštářů. Co mě velice mile překvapilo byla přítomnost pračky s teplou vodou. To je tady celkem vzácnost. Sice jsem musela koupit nechutně drahý prací prášek pro pračky s předním plněním (prostě s okýnkem vepředu), ale čert to vem. Teplá voda!!!

Nicméně... když se něco zdá až příliš perfektní, a to zejména ve Vietnamu, je to až nápadně podezřelé. Ráno kolem půl 4 se najednou odkudsi začalo ozývat kohoutí kokrhání.. a postupně se z jednoho kohouta vyklubali cca čtyři kusy a kokrhali až do 6 ráno. Dneska totéž... Sammy se na to zrovna netváří, tak doufám, že nebudeme muset zanedlouho hledat nové místo. Třeba si ty kohoutky někdo vykrmuje na blížící se Nový lunární rok - Tết!

Doufám...

Počasí tu momentálně stojí za nic, je pekelná kosa a navíc nám tak trošku neteče teplá voda... Rất là Việt Nam! (pozn. asi o hodinu později jsou zjistila, že Sam vypnul teplou vodu záměrně. Prý to žere... hm, takže jsem si dala studenou sprchu trošku zbytečně).

Už abysme někam vyjeli. Nejradši do teplých krajin. V úvahu přpadá několik míst - mezi nimi největší vietnamský ostrov Phú Quốc, centrální vrchovina a nebo nějak projet jih.

Bydlime!!! (skoro)

2010-12-23T20:02:00.005+07:00

Uz jsem zase nejaky cas nepsala. Mozna zato muze stala absence interentoveho pripojeni v nasem pokoji, ale spis si mylsim, ze se v posledni dobe nedelo nic zasadniho, o cem bych se mela delit se vsemi bliznimi.

Zato dnes a vcera!! Poprve jsem se vypravila do centra na motorce. Vsechno probihalo vesmes hladce az na zpatecni cestu, tvrdnuti v neprijemne hanojske zacpe, popjizdeni... taky mi konecne doslo, ze nemuzu brzdit nohama kdyz pridavam plyn (nevim, kde se tenhle pocit v lidech bere).

... tak tohle jsem napsala daaaavno s predstavou, ze prispevek dopisu a publikuju. No nejak k tomu nedoslo.
Mame Vanoce a to znamena, ze se Hanoj prevlekla do "svatecniho" havu a vsude na plny koule vyrvava hitovka Happy New year od Abby. Jak se sem Abba vlastne dostala, je mi vskutku zahadou. Vypada to skoro tak, ze Vietnamce chyta vanocni silenstvi vic nez kohokoli jineho. Je co slavit, tak uz to tak bude. Vsichni jsou v ulicich, prodavaci nacpanych chlebicku a "kebabu" se vari v Santa Clausovych kostymech. Zkratka ten fousaty pan od Coca Coly se sobim sprezenim se dostane fakt vsude. Ackoli je pravda, ze mezi detmi z expatske komunity panuji jiste pochybnosti, zdeseni a nejsitota, zda-li Santa dorazi, nebot ve vietnamskych domech chybi komin... Vanoce se mimojine taky odrazili na cenach parkovist tzn. z 5 000 na 10 000 Vnd. :-)

Dneska jdeme s Terezou a Ethanem na smezeny syr a zitra se stehujeme, protoze jsme konecne nasli prima byt. Jedna se o pokoj a mini kuchyn s predsini, koupelnou a balkonem. Navic mame vlastni vchod, tudiz nemusime prolezat obyvak domacich a byti tak potencialne kontrolovani, coz je velice prijemne. Jakmile se prestahujeme, tak udelam par fotek a pomoci funkcniho interwebu se je pokusim uploadovat. V bytecku bohuzel neni televize, takze porad zvazuje jeji zakoupeni, protoze po opusteni naseho pokoje/kuchyne com binh dan se mi bude styskat po prozpevujicich si kucharich.

Dneska je v Hanoji krasne pocasi, sviti slunicko a fouka prijemny vetrik. Dokonce i modre nebe se ukazlovalo nezvykle dlouho!

... tak... dneska je uz 25.12. a zase jsem ten prispevek nejak vcera nestihla dokoncit. Vecere byla prima a masivni (smazak a dokonce i rizek byl) a cesta domu silena, pac se Sammy rozhodl povietnamstit se tim, ze bude troubit 60/60/24/7 tzn. bez prestani. Nikoho to samozrejme nezaskocilo, jen ja se rehtala celou cestu.

1. najem je zaplacen a zitra probehne finalni stehovani, takze koncecne vyzkousime internetove pripojeni.

Skypu zdar a vesele Vanoce vsem!

Hygienicka kontrola

2010-11-29T16:12:00.003+07:00

Na tabuli u schodiste se dneska objevil napis oznamujici, ze 1.12.2010 probehne kontrolya hygieny a cistoty pokoju studentu na koleji B7bis. Tezko rict, jetli se jedna o pravidelne bodovani nebo opatreni po predchozim incidentu.

At tak ci onak Ladusak sili a uklizi, stira prach z vetraku, ktery je tudiz opet cistoskvoucne zeleny a svadi lity boj s Kubancem Titem, ktery nesnasi spinave pradlo, miluje Christinu Aguileru (jak vsichni vime, nebot pravidelne prozpevuje songy z posledniho alba Bionic) , myje se 4x denne a trosku moc, ale hezky voni.

S takovou cistomiluvnosti a smyslem pro pravidla a poradek se vsak bohuzel nesetkavame u Vsech nasich sousedu. Belorusove, kteri se nakonec neodstehovali, jen se prestehovali, se skamaradili se sousedem Kanadanem. Spolecne se vraci odkudsi zpravidla v 5 rano a pokracuji v krasojizde na koleji. To se samozrejme nelibi me... takze ja jsem momentalne ta Czech girl, ktera je neustale prudi a kazi jim zabavu.

Po jednom takovem kouzelnem ranu, se sotva rozloupnutyma ocima i vypravila jsem se po horkou vodu k pitku a chte nechte jsem si musela vsimnout monumentalniho kolace (kdysi pravdepodobne vecere) na podlaze pred schodistem. Samozrejme se k nemu nikdo nehlasil, natoz aby se nekdo obtezoval ho uklidit. Druhy den tusim prisla pani uklizecka a mistecko zasypala popelem, coz mi prislo velice zajimave reseni. Asi aby na tom nikdo neuklouzl ci nebrkl. Dneska pred schody kolacek nebyl, ale misto neho zprava o nadchazejici hygienicke kontrole.

Tak uvidime, jestli Ladusak zvitezi...

Tak to je ona...

2010-11-28T16:32:00.004+07:00

Uz ji mame... krasnou, cernou nablejskanou motorku :-) Jeste nema jmeno, protoze se nemuzeme shodnout (Sammy tady vedle me projizdi seznamy nejuchylnejsich jmen jak ze spatnych starych lechtivych filmu a la Latoya, Cassandra, Sharise, Chanise, etc.) . No tak cas asi ukaze. Ma 4 rychlosti a vsechny svetylka a cudliky fungujou a papiry k tomu. Wuuuuuu!!!

Takze jsem dneska poprve ridila na namesti Ba Dinh pred mauzoleem, kde se uci jezdit vsichni. Pri prvnim vyjeti na ulici me trosku prekvapil obrovsky dvoupatrovy autobus, ale jinaka vse ok. Jeste trosku trenovat a vyjedu na ulice...

DLHS

2010-11-26T14:38:00.003+07:00

Komise Svazu českých studentů – DLHS Séc – jednohlasně odsouhlasila návrh vznesený předsedou Ladušákem na přesunutí toaletního papíru ze sekretariátu svazu na toalety. Součástí návrhu vzneseného v 10:15 hanojského času je také plán projektu na vytvoření závěsné konstrukce s nepromokavým pláštěm na ochranu toaletního papíru. Na náročném projektu budou spolupracovat techničtí kádři a odborníci z pokoje 101 KTX B7bis. Záznam hlasování bude zapsán sekretářem Martušákem. Závěrečná zpráva jednání č. 21 987 komise pokoje 101 pro toaletní záležitosti bude přednesena na sjezdu studentských svazů lidové mládeže mluvčím Barušákem a bude vyvěšena na nástěnce KXHNVDHQG.

"I ♥ Ha Noi"

2010-11-18T18:26:00.010+07:00

Uz nekolikrat se v Hanoji rozmohly vlny nevole proti vselijakym developerskym projektum (napr. 2007 zrudne veze Vincom Towers).

Mezi dalsi takove vypecene libustky patri take stavba "mini" mrakodrapku na kraji jezera Hoan Kiem v historickem jadru mesta nebo vystavba administrativniho centra kousek od Ba Vi - od tohoto planu se ale nejspis upousti, protoze ktery papalas by se chtel do Ba Vi tahat. No nejjednodussi reseni by preci bylo rozpustit univerzitni ctvrt Bach Khoa, vytvorit kampus kousek od Ba Vi cca 30 km od Hanoje namisto planovaneho administrativniho centra a zminovane centrum presunout do Bach Khoa! No jo... pro studenty jako na miru usite! Pri vstupu do tzv. stareho mesta cloveku beha mraz po zedech a rozhodne ne jen z vsudypritomnych nablbych turistu nacpanych v trickach "I ♥ Ha Noi", pripadne popijejicich na "international beer corner" pivo za 4 koruny. Z 36 ulic s "tradicnimi remesly" a ze starych domu toho moc nezbylo - tedy pokud se nepocita krasne zrekonstruovany, podotykam - jediny dum v ulici Ma May.

...Tady se pan pravdepodbne kocha nad vezakem, kvuli kteremu zarvala vic nez pulka byvaleho vezeni Hoa Lo zvaneho take Hanoi Hilton.

Co je stare se zalije betonem... 1, je preci levnejsi nez drevo 2, kdo by se chtel divat na nejakou starou opraskanou zelenkavou barabiznu? Vzdycky si vybavim zazitky jednoho nejmenovaneho sinologa, ktery se pri hladani starobyleho klastera zeptal na cestu mistniho obyvatele. Ten mu s nepochopenim vysvetloval ze tam rozhodne nema chodit! "To je stary, vomlaceny a vosklivy! Tamhle kousek... tam je klaster novej, peknej a barevnej!" ... a taky pravdepodobne celej z betonu.

No jo... neni to jednoduchy se takhle rozvijet... to musim uznat.

V mistnich superluxusnich panelacich nechce nidko krome Korejcu a dalsich cizincu bydlet, protoze se vsichni boji, ze nejsou tak uplne "chat luong cao" (vysoce kvalitni). No ale jen se podivejte na ty usmevy a stastne tvare! No ja se teda ani nedivim. Ja bych taky v My Dinh nebydlela - sedivej drahej betonovej hnus bez parkovacich mist - jak dodava Tereza.

Cloveka jen s hruzu napada kam az to zajde. Zbyde tady vubec neco nebo se vsechno postupne ztrati po hromadou betonu?

Monumentalni projekty rozhodne nejsou jen otazkou Hanoje... ona takova lanovka na "Vinapearl" u Nha Trangu je taky posusnanicko.

Pravdou je, ze se tema urbanizece a developerskych projektu stava cim dal tim castejsim tematem konverzaci a to nejen mezi cizinci zijicimi v Hanoji - drive take nazyvane Benatky JV Asie. Jezera a ani ricky uz evidentne nejsou to co byvaly. Bud jsou umele vysusovany, nebot stavebni pozemky v Hanoji jsou extreme drahe a nebo skonci podobne jako ricka To Lich a to zasypane odpadky.

Tady je velice podarene video, ktere presne vystihuje situaci. Tentokrat se ovsem jedna o boj o vsemi milovany byvaly "Leninuv park". Rozhodne si to pustte!!!!

Kichi Kichi aneb čtvrt století a zrovna v Hanoji...

2010-11-17T13:17:00.006+07:00

Už je to tak. Je mi čtvrt století! Žádné závratné změny jsem nezaznamela, tak předpokládám, že se nic nemění a že pořád vypadám na 18 :-) Možná... doufám.

Zatímco minule jsem je oslavili v podniku Highway 4, letos jsem usoudila, že je to ideální příležitost vyzkoušet tuším že singapurský podnik Kichi Kichi. Jedná se něco jako hot pot bar, kde na pásu projíždějí nejrůznější ingredience a hlavní kouzlo spočívá v tom, že má každý svůj vlastní mini hot pot a ten si ochucuje, jak se mu zachce. Další kouzlo spočívá v neomezené konzumaci za 129 000 VND (cca 129 kaček).

Po prvotních obtížích - zácpě a zavřené bráně univerzitního areálu (kdo by proboha byl v 6 večer ještě ve škole???), kterou jsme všichni obratně přelezli, že se spolupřelézajícím Vietnamským studentům valily kukadla z důlků, jsme dorazili do ulice Pham Ngoc Thach, kde se nachází jedna z poboček Kichi Kichi. Chvilka čekání se vyplatila a my byli usazeni na možná nejlepší místa v celé restauraci tzn. jen 2 židle od kuchyně, odkud vyjíždí pás a je pořádně napěchovaný (není tam totiž nikdo, kdo by vyžral všechny krevety atp.).

Na výběr je hned několik základů, my vyžkoušeli thajský, houbový a čínský a pak už si člověk jednoduše přidává, na co má chuť. Já si dala thajskou vodičku, která byla výtečná.

Asi po dvou hodiných jsme se vypravili domů, kde mě ještě čekalo překvápko v podobě super šlehačkového vietnamského dortu. O ten jsme se rozdělili s kamarády a pak už se jen dovalili do pelíšků.

Taky jsem začala chodit na frncouzštinu do místního centra francouzské kultury L'Espace, ze které mám šílenou radost.

1. Kurz sál jen 1 500 000 a je rozhodně chat luong cao (vysoce kvalitní :-)

2. Ve třídě jen nás jen asi 10

3. Všichni mluví jen vietnamsky a francouzsky, z čehož se mi sem tam točí hlava kolem.

Je to velká legrace a aspoň mám možnost poznat někoho, kdo se mnou nechce mluvit anglicky :-) Dneska mám další hodinu, tak se nato musím kouknout, protože se mi nějakým zázrakem podařilo dostat se do relativně vysoké úrovně, takže to není úplná brnkačka... no to mě baví ještě víc. AAaaaaaaa!

Sugar...sugar, sugar...

2010-11-06T12:42:00.011+07:00

To, že rýže je esencí vietnamské kuchyně, by asi nejapíš napadlo každého. Konzumuje se se vším, neustále a v jakékoli podobě - vařená, smažená, v podobě nejrůznějších nudlí a nudliček, lepkavá, nelepkavá, tuhá, tekutá... kašovitá no prostě rýže je všude.

To, že cukr a zejména pak kondenzované mléko Ông Thọ je esencí číslo 2, by ale asi jen tak nikoho nenapadlo. Curk je všudzpřítomný a člověk se při pohledu na maminku cpající kus bílé houstičky namočené v super vazkém a ultra sladkém mléku do chřtánu svého potomka neubrání otázkce: Jak je možné, že tu po ulicích nechodí mastodontní davy jako je tomu jinde ve světě? Myslím, že tomu skutečně není proto, že další podstatnou součástí vietnamské kuchyně je zelenina, ale proto, že generace, která se narodila do prosperujícícho, kondenzovaným mlékem prolitého Vietnamu, zatím nedorostla. Také musím podotknout, že množství na ulicích se koulejících obtloustlých dětí se za poslední dva roky poměrně výrazně zvýšilo.

Koneckonců i v místních periodikách se píše o tom, jak je potřeba zvýšit průměrnou výšku "vietnanského člověka", neboť v porovnání s "člověkem japonských" se dá se říci smrskává. Je totiž vědecky prokázáno, že průměrná výška průměrného Japonce se za posledních čtyřicet let zvýšila o celých 15 čísel!!! Dokonce i naše paní učitelnica říkala, že když během 2. světové války Japonci okupovali Indočínu, Vietnamci se jim pro jejich výšku nebo spíš nížku posmívali - takhle jsem se také naučila slovíčko "lùn" - "prcek, skřet, mrňous". A jak jinak zvýšit průměrnou výšku člověka než přidáváním mléka a růst podporujícími preparáty jako Enfagrow A+ do jídelníčku!

Koupit mléko, džus nebo jogurt bez cukru je věru umění a často to znamená vydat se do západních, popřípadě drahých luxusních obchodů, kde jsou potraviny jak se zde velmi často říká "čistší" a také podstatně dražší. V našem případě jakékoliv vydávání se nemá smysl, protože stejně nemáme lednici a tak si jen sem tam skáknem pro jogurt nebo Probi :-) do Minh Chaua - nejbližší sámošky.

Co je ovšem více než sympatické na kultu mléka je fakt, že mléko, či jogurt v krabičkách můžete koupit naprosto v každém podniky Café Moc nevyjímaje :-) Ne zřídka se člověku podaří spatřit muže ve středním věku popíjející v místním Giải Khátu (občerstvovně) krabičku vanilkového mlíčka.

Ačkoli jsem pro svoji vášeň na sladké proslavená a snickers a kokosová bounty bývaly pravidelnou součástí mého jídelníčku, místní cukrhody jsou trošku moc. Pravdou ovšem zůstává, že kávu s pořádnou dávkou kondenzovaného mléka si odepřít nemohu.

Taky jsem se zřejmě stala lehce závislá na korejské popmusic, kterou mě nakazil Ethan - děkuji ti Ethane :-) a neustále si zpívám tuhle písničku. Jsou to kočky no...

Hà Nội mùa thu

2010-11-01T12:46:00.002+07:00

Dneska je další nádherný den. V noci se skoro až nebezpečně ochlazuje, takže už pravidelně vstávám ve 4 hodiny ráno (pokud tedy ještě nejsem náhodou vzhůru kvůli místní rusky mluvící komunitě složené z Bělorusů, Ukrajinců a tak) a natahuju mikinu, tlusté ponožky a tepláky na spaní. Ráno se pak člověk probudí do sluncem prozářeného svěžího dne s modrou oblohou a lehkým větříkem a do toho nám po celé Hanoji pouští podzimní hitovku Nhớ Mùa Thu Hà Nội.

Bělorusové nám pijou krev, protože ačkoli rusky mluvící světová elita toho dala světu oproti Vietnamců kvanta – jak nám bylo řečeno jistým dalším nejmenovaným rusky mluvícím – jak sám sebe nazýval - tito čtyři u rozdávání pravděpodobně chyběli. Víceméně se jedná o bandu naomalených bezohledných sobců (óooo kéž by mi nebylo proti srsti psát na blog peprněji), která pravidelně sedává vedle našeho pokoje a dělá neskutečný randál. Jednou jsem to už nevydržela – to když Lada vstávala v 5 ráno do školy a oni ještě v půl 2 seděli pod našimi koupelnovými okny - a poprosila je o mírné ztišení. Bohužel komunikace jaksi vázne, protože tito rusky mluvící neumí nic jiného než ruštinu. No… co … s elitou holt nic nenaděláme.

No zpátky k podzimním krásám Hanoje… je tu teda fakt krásně. Bohužel máme před kolejí místečko, hned vedle nápisu nabádající k orchaně životního porstředí, určené k pálení směsného odpadu, plastů zejména. Kopeček doutná už několik dní a ne a ne vyhasnout. No taky podzimní romantika.

Nejradši bych šla někam na procházku nebo si jen tak seděla venku, když fouká větřík, kolem poletují motýly nedbajíce doutnajících hromádek a všichni se vesměs jen tak poflakují. Vzhledem k tomu, že jsem kvůli návštěvám všemožných spolků za poslední tři dny nic neudělala, je na čase začít trošku pracovat.

Tak si aspoň poslouchám oblíbené Free.

Tak zatím paaaaa!

Comment n.1 - Bělorusové se včera odstěhovali. :-), na hromádce je přiloženo a stále doutná. Počasí je čím dál tím lepší!

Co se tak dělo za poslední týden

2010-11-01T12:26:00.004+07:00

Už dlouho jsem nepsala nic na blog a myslím, že bych to rozhodně měla napravit, tak tak činím. Za poslední týden se toho opět hodně událo. Mezi nevětší highlighty patří Den české státnosti, pravidelná schůzka Společnosti vietnamsko-českého přátelství a taky Bářina nová motorka.

Den české státnosti se vyvedl a příchod po rudém koberci, který jak jsme záhy zjistili, nebyl pro nás, nýbrž pro Hillary Clintonovou, nás mile překvapil. Občerstvení ačkoli jsem si pochutnávala výhradně na sladkokyselém kuřeti, o kterém jsem následně zjistila, že byla ryba, bylo vynikající. A nejen pivo, ale i paní Becherovka nás zahřála u srdce. V hotelu Melia, kde se celá událost konala, jsme se seznámily i s členy Společnosti vietnamsko-českého přátelství, proběhlo zpívání českých lidových i populárních písní a byly jsme pozvány na pravidelná setkávání v „české“ hospodě kousek od nás. Posbírala jsem hromadu vizitek, hromadu jich rozdala. Je krásné vidět, kolik lidí na Českou republiku s láskou vzpomíná a nazývá ji svým druhým domovem. Obě následující setkání byla více než příjemná a jsem upřímně ráda, že jsem se jich mohla účastnit. Také nám byla nabídnuta možnost přivýdělku prezentováním uzenin, kterou zejména Ladušák pro svou lásku k uzeninám velmi kvitoval (já ji kvitovala, jak je všem zcela jistě dobře známo, ze zcela jiných důvodů).

Neustále hledáme byt/dům/pokoj. Už už to vypadalo, ale nakonec zase nic. Takže pořád prohledávám inzeráty, což se teda bez internetu v pokoji nedělá úplně dobře.

Taky jsme byli na výletu v Chua Thay, která je krásná a klidná a taky plná komárů. Při každém výjezdu za Hanoj člověku dochází, jak se město nebezpečně rozpíná a jak developerské firmy prahnou po každém volném m čtverečním půdy.

Pomalu končí jeden předmět ve škole, tak jsem zvědavá, kdy si profesor na buddhismus udělá okno v jistě nabitém programu a dorazí si něco odučit. No udivíme. Na příští týden ale máme z jiného ústavu soubor přednášek o vývoji světové vietnamistiky a na to se moc těším.

Marta miluje Den české státnosti :-)

2010-10-22T12:27:00.002+07:00

... a řízky k tomu.

Musím podotknout, že se mi zatím ani trošku nestýská po skvostech české kuchyně, ale je pravda, že po včerejší předzhasínací session, kdy jsme každá postupně vypichovala oblíbená jídla/potraviny jako například máslo (které zde stojí cca 70Kč), se mi zastesklo po poháru Šarlota z Hájka Světozor.

Byly jsme pozvané na každoroční oslavy Dne české státnosti do hotelu Melia, kterých jsme se účastnily i před dvěma lety.

Součástí je i občerstvení - a svíčková - wuwuwwuwu, Ladušák se celá klepe na kachnu.

Takže si jdu koupt nějaký obleček, protože jsem přijela zase naprosto nepřipravená.

La la la...

2010-10-21T12:37:00.005+07:00

Včera jsem měla krásný den.

Jela jsem do centra, zařídit si kartičku do Národní knihovny a u té příležitosti si koupit brašnu na foťák. Poslední dobou je extra příjemné počasí - vypadá to, že mùa thu - podzim - konečně dorazil. Fouká příjmený větřík a venku je ideálních 28 stupňů. Natáhla jsem dlouhé kalhoty - přeci nechci ofouknout - a vyrazila na autobusouvou zastávku. A tu se stal zázrak č.1. Autobus, který jsem dobíhala zastavil, otevřel dveře a byl poloprázdný. Dalo by se možná tvrdit o trojnásobném zázraku, neboť se tu ani jedno nestává příliš často :-).

Dojela jsem k jezeru, kde se konala velká svatební fashion/foto šou, protože jakmile vysvitne slunce (což se koneckonců taky zas tak často nestává) se budoucí novomanželé shromáždí i s davy vizážistů, osvětlovačů a fotografů u jezera a pokouší se zachytit hluboké pohledy a lásku skrze jumbo jambo objetivy.

Knihovnu jsem stihla těsně před 3 hodinovou polední pauzou (tj. v 11) a nadšená z několika úspěchů v jednom dni jsem se rozhodla, že bych si zasloužila odměnit se něčím maličkým z mého oblíbeného Sun Shopu. Dala jsem si talíř závitků za přijatelnou cenu a vydala se k jezeru na tašky.

S proodavačkou jsem sehrála jednu z dalších smlouvacích etud (odcházení, neodcházení, tolik peněz za tak malou zašku?? a ani ta barva neni nic moc etc.) a pomalu vyrazila srkze Moon shop a knihkupectví na Tràng Tiền domů na bus. A v tom zázrak č. 2. Znovu jsem nečekala, ale dobíhala autobus a ten znovu zastavil a znovu byl poloprázdný. No není tohle prostě super den?

Odpoledne jsem volala na inzerát nabízející dům v naší ulici, na který jsme se šli podzěji podívat.

Sammy je skeptik trošku, protože dům nebyl zatím vybavený, ale brzo bude a pak by to mohlo být velice pěkné bydlo za prima cenu. Přemýšlíme o pronájmu celého domu abysme se vyhnuli zbytečného pronikání landlordů, kteří bydlí v sousedním domě. Všeho moc škodí. No uvidíme :-)

Konečně by to znamenalo mít normální inernet, nemuset hnít va Café Moc - ne že bych to tady neměla ráda... uploadovat fotky a moci se plně zabydlovat :-)

Pořád hic...

2010-10-13T10:49:00.003+07:00

1, Přijel Sammito :-) Hurááááááá.

2, V pokoji nám to desně smrdí. Asi tam chcíplo nějaký zvíře ale předtím se někam schovalo, takže ho prostě nemůžeme najít. No třeba se už brzo vstřebá a smrdět to tam přestane :-)

3, 1. hodina vietnamštiny - prima.

4, Vstávat v 6:30 mi už tolik nevadí...

5, O víkendu pojedeme asi do Bát Trangu - tzn. tuny keramiky za málo peněz.

6, Chci si koupit motorku - tuhle. Zatím jí neumím řídit, ale to se rychle změní :-)

Jak nás vyškrtli a jak jsme dělali publikum

2010-10-10T13:56:00.006+07:00

Tak nás vyškrtli z pochodu národů!!! No ale zase jsme byly pozvané na program v Nha Hat Lon - hanojská opera na kulturní program, na kterém jsme se měly dozvědět něco o historie a kultuře Hanoje. Když nám jedna ze studentských pořadatelek dávala 50 000 VND tak jsme byly mile překvapené.

Po pár minutách programu, který celý vypadal hůř než prostorová zkouška podprůměrné LŠU, nám došlo, že vlastně nejsme na kulturním programu, ale že nám bylo zaplaceno 50 Kč abychom dělaly internacionální publikum :-D. (To se nám jen potvrdilo, když se na obrovském plátně objevily znuděné obličeje sousedů Kubánců - ti dělali internacionální publikum pár měsíců před námi :-)

Vrcholem tříhodinového programu byla "diskuze" s jistým panem Žánem z Francie, zastupitelkou organizace UNESCO pro Vietnam a ambasadora Palestinckého čehosi - těžko říct, jak to nazývají. Výstup byl strhující. Pan Žán neuměl ani anglicky a jediné co z něho po x minutách vylezlo bylo zřejmě to co si přečetl na tričku, které si předtím pravděpodobně koupil v unescem chráněném starém městě - Tôi yếu Hà Nội - I love Hanoi. Tak na tohle netleskali dokonce ani zúčastnění Vietnamci :-). Pak se dostala ke slovu paní z unesca - našťouchlá v lososovém vyšívaném áo dài - tradičním oděvu, která se snažila "vtipnou" cestou přimět obyvatelstvo Hanoje k větší čistotě tím, že začala vyprávět příběh o tom, jak si milion let stará želva v jezeře Hồ Hòan Kiếm stěžuje na hluk a nepořádek. Paní "tlumočnice" si s tím chudák nevěděla rady, tak jen zahlásila heslo "Hà Nội - thành phố xanh, sạch, đẹp" - Hanoj - zelené, čisté a krásné město". Chudák asi neabsolvovala ten pravý kurz na pochopení vn.mentality a taky se do červeného nestrefila. Po ní ovšem nastoupil pan Palestinec, který plynnou vietnamštiou prošpikovanou kouzelnými termíny rozvoje, spolupráce a přátelství přivedl publikum spolu s námi do varu. Po fatálním ztrapnění obou předcházejících "proslovů" se UNESCO žena chopila mikrofonu ještě jednou a pronesla větu: "Teď když odjíždím se možná budu moci konečně vrhnout na studium vietnamštiny, protože Vietnam je můj druhý domov." "Xin cảm ơn!"

Tak to byl teda výkon.Jinak dnes je poslední den mega oslav Hanoje.

Nikam nejdu a jsem doma. Když nás navíc vykopli z průvodu že jo.. tak co. ledé visí na stromech, houpou se na drátech jen aby zahlédli :-)

Taky se dneska ráno vynořila želva. No není to ale šťastné znamení?? To tu asi Hanoj ještě pár desetitisíc let zůstane...

This is a very special post for Mr. Sammy Norris

2010-10-03T15:09:00.003+07:00

Move your sexy skinny ass here as soon as possible you lazy bum! It's not the same without you + you have to see BVT - big changes. Walls are covered with tiles from the bottom to the ceiling, toilets got even worse though. The Ratman still works in A2 and he is more handsome than ever. On 10th we will march in the parade - March of the Nations - who will take pictures of us??? I won't tell you more because your curiousness will make you come! Finally :)

Mow Mow is waving at you tak dělej noooo!

Co týden dal a vzal...

2010-10-02T16:01:00.003+07:00

Za pár posledních dní, co jsou nebyla na internetech se lecos změnilo. Zařídíliy jsme si školu. Samy. A dokonce se nám podařilo kontaktovat se s ústavem Vietnamistiky a vypadá to, že budeme moci studovat i tam a zadarmo. Taky jsme si konečně po dlouhém naléhání a ustavičném cpaní dánských sušenek a váziček zn. Bohemia Crystal vymohly náhled do studijního programu religionistiky a filozofie a našly několik prima přednášek. O pár dalších nám profesorka Hanh řekla, že teda ještě nezačaly a že se ale někdy učit budou (podotýkám, že je měsíc po začítku semestru :-)

Dostala jsem nový stůl i novou polici a žádné další bobečky na stole nemám. Jen pod postelí jich jsou mraky.

V Hanoji začaly oslavy ku 1000 letému výročí jejího založení a škola organizuje něco jako pochod národů, kterého se budeme účastnit. Bohužel nemáme kroje.. to byl manažer koleje velice zklamaný. Myslím, že zvlášť takový domažlický by se mu moc líbil.

Včera jsme si poprvé vyrazily do města s plánovaným pozdním návratem. Kolem areálu sice jsou ploty - vysoké a brány, ale nikdy je nikdo nezavírá. Kolem 1 hodiny ráno jsme dorazili k bráně, u které stála celá skupina Kubánců na jehlových podpatcích (zjevně prosalzovali noc v Dagonfly) a společně jsme tedy přelézali ploty. Vrátní jen seděli v kukaních a podivně se šklabili. Prý se to stalo poprvé za 2 roky. Řekla bych, že se místní kádři a dobrovolnické výbory snaží mít vše v porádku a poklidu, když je přeci to výročí Hanoje.

Dokonce to vypadá, že budeme mít i studentské průkazy. Ačkoli se pan Vinh pěkně cukal, vázička s nálepkou Bohemia Crystal v tmavomodré krabici a my v pařící se v dlouhých kalhotách a košilích zapnutých až ke krku ho k jisté aktivitě přeci jen nutí. Už jen donést dalších 8 fotografií (co s nima asi dělaj??? Jediné rozumné vysvětlení je, že si je zakládají do albíčka Co gai Sec/Tay :-) a studenstý průkaz je na světě.

Jinak jsem trochu nemocná - klimatizace je hnus. Koupila jsem si svojí první roušku - aspoň nebudu muset pořád čmuchat ty smrady a smogy na ulici Nguyen Trai a začala nakupovat knížky. Mimoto jsem si pořídila mikinu pod zadek maminko na zimu zn. večery bývají chladné.

Fotky pořád nic. Když v pokoji zapnu počítač mám pocit, že se rozteče a exploduje.. takže fotky budou pak... potom...

Záhada pokoje č. 101

2010-10-02T15:55:00.004+07:00

Ačkoli jsem si na tenhle pokoj už trošku zvykla, je nutné podotknout, že se stále jedná bezpochyby o nejhorší pokoj na koleji. Jako jediní nechytáme mongolský internet a ke všemu se zde dějí přinejmenší podivné věci.

Po nastěhování jsme na pokoji krom šíleného smradu a špíny neshledaly nic podivného. Za několik dnů se však na mém stole a mé poličce začaly objevovat podivné maličkaté bobečky. Postupně čím dál více. Z počátku jsem jim nevěnovala pozornost, ale postupně mě začaly doslova zavalovat a každé ráno jsem ze stolu smetávala hromady mini bobečků. Všechno jsem prohledala, nenašla nic. Pak si ale Bára všimla bobečkům podobné výplně mého stolu. Stůl jsme malou lstí vyměnila za jiný s e sousedem Bělorusem, který si říká Nick (Asi Nikolaj) a radovala jsem se, že se bobečky na mém stole už neobjeví. Během cca 30 vteřin se na novém stole už povalovalo několik bobečků. Tomu se už nedalo věřit, tak jsme s Ladou stůl zametly a pozorovaly, co se bude dít. Zjistily jsme, že to odněkud padá, ale bohužel jsme nebyly schopné identifikovat odkud. Pak jsem si náhodou všimla, že pod postelí mam bobečkové moře a že jsme asi musely vzbudit nějakého brouka, který nám (resp. mně, protože jsem to já kdo má nejhorší místo v pokoji – nedofoukne ke mně ani vzduch z našeho větráku zn. Vinawind) mám tady dělá bobečky.. .) zde rozežírá všechno ze dřeva a dřevotřísky. K holkám se zatím asi nedostal a nebo možná zůstane jenom u mě. To by tak sedělo.

Jinak jsme včera byly poprvé ve škole. Bohužel nám hodina začínala v 7:00 a to znamená vstát kolem 5:00 a kolem 6:00 bezpodmínečně vyrazit na bus č. 21. Vzhledem k tomu, že v pokoji bylo asi 200 stupňů a že jsem klasicky usnula kolem 4 hodiny ráno, bylo vstávání značně nepříjemné.

Po příchodu do učebny plné středoškolsky vypadajících děvčat jsme zjistily, že pan profesor Tuan nás poslal na hodinu Islámu. Když už přeci studujeme to náboženství. Bohužel došlo k jistému nepochopení, když nás přiřadili k fakultě filozofie. Profesor Tuan nám dokola osvětloval, jak je filozofie obsáhlá a jak je pole studia religionistiky široké. Na naše komentáře, že bychom chtěly studovat tradiční vietnamskou kulturu nebyly brány přílišné ohledy a když jsme mu sdělila, jméno knihy rodinných obřadů z 18.století, řekl, že o ní v životě neslyšel.

Dnes jsme šly do školy znovu – ale tentokrát ve třídě nebyl vůbec nikdo. Na Ústavu filozofie jsme však potkaly profesora Cuonga, který byl hned o něco příjeměnší a přístupnější. Zítra si vyzvedneme seznamy předmětů a uvidíme. Také nám byly nabídnuty přednášky z Ústavu vietnamistiky, takže jich nejspíš využijeme.

právě odešel „manager“ koleje, který mi řek, že je to jen brouk J a že to nevadí. No… kdyby mi ty bobečky toho brouka napadaly do počítače, tak by mi to taky nevadilo. Prý se police vymění… Ngày mai (zítra).

Jinak je tu hrozné vedro a i místní říkají, že je to nejhorší a nejdelší léto za posledních 50. let.

Tenkrát poprvé...

2010-09-25T18:09:00.004+07:00

S každým dalším dnem se seznamujeme s novými lidmi. Včera to byl například horkokrevný Kubánec Luis z Kuby :-). Je tady už druhým rokem spolu s dalšími Kubánci - dokonce si některé z nich pamatuju z minula - a pravděpodovně tu zůstane další tři roky.

Včera večer si s námi povídal dlouuuuuhou dobu o všem možném a nakonec - třešinka na dortu - o řízení motorky. Slovo dalo slovo a hecovat se s Kubáncem je legrace a najednou jsem seděla na motorce - ruské - a čokoládový Luis se znamenitě vysekaným zádovým V mi vysvětloval co a jak.

Jezdila jsem kolem dokola po dvoře a musím říct, že jsem z masivního semiautomatického stroje měla respekt. Přehodila jsem si na 1, 2 a dokonce i 3 udělala pár koleček kolem hřiště a pak už na nás vrátný ječel, že děláme bordel (Luis totiž ruskou mašinu pořádně vytůroval :-) a že Vietnámci už spí. Návrh jet na ulici a practisovat venku jsem rezolutně odmítla s tím, že jako první lekce je to akorát.

Ladušák bohužel můj bravůrní výstup zaspal, takže mi nejspíš nezbývá nic jiného, než celou akci zopakovat. Pravděpodobně ale s menším skůtříkem pro holky.

V Praze kaštany, v Hanoji mandličky

2010-09-24T18:34:00.007+07:00

Včera jsme se přestěhovaly na novou kolej - B7bis, kde bydlely snad všechny generace českých vietnamistů. Kolej jako taková je úplně v pohodě. Mrtvé krysy jsou stejně všude, a popravdě je to to poslední, co by mi vadilo. Absence klimatizace a ledničky je taky OK. Jediným problémem bohužel je, že jsme sem dorazily pozdě a zby na nás poslední a rozhodně výrazně nejhorší pokoj. Tímto bych chtěla poděkovat všem zúčastněným stranám, které se na našem pozdním příjezdu podílely. Děkuji pěkně.

Namísto obstarožního roztomilého pokojíčku s velkým oknem s kovanou mříží a výhledem do korun místních krásných stromů nás čekala jak jsem psala již minule smrdutá díra s maičkým oknem do kuchyně místní jídelny pro studenty - a tam se teda vaří od rána do večera. Tím pádem nám odpadá možnost větrání a v pokoji je tak o 10 stupňů víc než venku. Viz. Ladušákův BLOG http://www.blabiq.blogspot.com/. (Připojení mi neumožňuje nahrát fotky. Asi budu muset skutečne využít služeb mongolského šmelináře :-)

Nemohu si však vynachválit lokální čistící prostředky, které vyžerou skutečně všechno. Po polití postižené místo začně šumět a pěnit. Pak už stačí jen drbat. Výsledek je spektakulární :-) Naše koupelna září bělostí, čistotou a svěže voní. Krása. Bohužel mrad z pokoje ne a ne dostat ven... no jak taky, když nemůžeme otevřít okno.

Situaci ale už řešíme s místním vrátným. Doufám, že se to nějak vyřesí a že nás třeba přestěhujou někam výš. No jak často říkám... uvidíme.

Před chvílí nám volal mužný pán z kanceláře pro internacionální studenty a v pondělí se máme přijít domluvit s profesory. Tak jsem jako kšandička napjatá co z toho vyleze!

Jinak je to tady moc prima. Vypadá to, že jsme zažily poslední den léta v den našeho příjezdu a že tu začal podzim - nejkrásnější období v Hanoji, na které se donekonečna skládají ódy a pějí písně. na dvoře máme krásnou mandloň, ze které padají madle. Skoro jako kaštany v Praze.

Celé město se pomalu připravuje na 1000 leté výročí založení Hanoje a to znamená že se halí do rudého vlajkového hávu a železo - laminátovo - dřevěných kontrukcí, na kterých jistě brzy uvidíme výkony místních uměleckých souborů a hvězdiček pop music. Popravdě se těchto monstrózních oslav nemůžu dočkat, protože ve Vietnamu se slavit umí.

Hanoi after two years...

2010-09-23T11:24:00.004+07:00

Tak zase se dím v Cefé Moc, hned vedle mého oblíbené bůnčárny (místo, kde se prodává bun cha - nudle s grilovaným masíčkem) u skleničky luxusního čaje ve žluté krabičce - Lipton.

Let do Soulu byl nadmíru příjemný a musím uznat, že Korean Air má svá pro (zejména mohérově jemné lila dečky a jídlo). Ochutnaly jsme specialitu Bimba-něco, polévku z mořských řas a mini balení ananásku. V Soulu jsme měly cca 7 hodin přestávku a vzhledem k super vybavenému letišti jsme se uvelebily v anatomicky tvarovaných křesílkopostýlkách a hezky se vyspaly. V Soulu pak začala šílená bouřka, kterou naše miniletadlo křižované blesky úspěšně prolétlo a kolem 11 v noci jsme přistály na letišti Noi Bai v Hanoji.

U východu nás opět porazila masivní vlna vlhkého vedra a po chvilce smlouvání jsme si to už drandily v super vyklimovaném falešném taxíku do Bách Khoa, na místo, kde jsme bydlely před dvěma lety. Setkání s vrátným alias krysím mužem (ten, který se pokoušel před dvěma lety vyhnat prohnanou krysici z našeho pokoje) bylo více než příjemné.

Po minulém kulturním šoku jsem byla "připravená" na další vlnu šoku č.2, ale s radostí musím oznámit, že se nekonal a naopak všechny ty vůně, které jsem při vlně č.1 označocala za smrady, ve mě probouzely jen nostalgické vzpomínky a pocit, že jsem někde, kde je mi příjemně a kde to znám.

Další den ráno jsme nasedly na xe ómy (mototaxík) a vyrazili na místo - řit řití Hanoje - ulice Nguyen Trai, kde sídlí mimojimé i fakulta humanitních studií. V kanceláři možná nejmužnějšího Vietnamce v podnebesí jsme si vyřídily veškeré náležitosti a zjistily, že skutečně budeme chodit do školy pro Vietnamce s Vietnamci a ne do jazykového institutu pro cizince, hurááááá :-)!

Rozvrh zatím nemáme, ten nám prý zavolají, tak zatím čekáme. Také nás přesunuly do B7bis - koleje pro občany bývalých RVHP zemí, která zatím vypadá celkem neúnosně. Ladušák se konstantně ptá jestli se už půjdeme podívat do domu, který jsme objevily k pronájmu, takže to vypadá, že v přízemí - plném krysích bobků a chcíplých nafouklých tlících krysích tělíček možná dlouho nepobudeme. No přeci jen.. je léto a všechno se to rychlejš rozkládá no :-D. Na chodbě rozvalené Kubánky to ovšem evidentně vůbec neznepokojuje. Ty si poklidně užívají siestu za poslechu latino pop music. Bohužel v pokoji před námi bydlel nejspíš nejaký jinoch, možná ne jeden, který se o svěží vduch zjevně také příliš nestaral. Taky bohužel narvali 3 postele do pokoje pro max 2 lidi, takže v kombinaci s jedním stolečkem to není úplně ideální. No uvidíme. Nejsme přeci z cukru ne?

Dalším intenzivním zážitkem pro nás bylo seznámení se s dívkou z Malaisie (to, že je to dívka, resp. 37 letá žena, jsme identifikovaly až poté, co nám oznámila, že někdy "girl needs a girl" :-). Když na otázku, zda-li řídí motorbike odvětila, že člověk musí bejt drsnej a že si řekla sorry Jesus tady nebudu následovat pravidla dopravního provozu, mi navodila myšlenku, že je to skutečně legrační žena a že sdílíme stejný symsl pro humor. Potom z ní ale vylezlo, že s Ježíšem se nežertuje a že je vlastně female kněz, která zde má jisté poslání v podobě misijní činnosti. Aajajajaj.....

Tak to je asi zatím všechno. V krysicni nemáme internety, takže obrázky přijdou později. Přeji příjemné ráno těm, kteří právě snídají.

Zatim pa,

PS: ve VN je blokovaný facebook...takže good bye my frieds :-) (nějak to jde, ale zatím nevím jak...člověk musí svádět nelítostný boj s místní cenzurou, žít ve stínu ulic a hledat nové IP adresy)

Už je to tu, už je to tady...

2010-09-10T20:33:00.002+07:00

N vědomost se dává všem (těm, kteří to vědět chtějí, i těm, kteří to vědět nechtějí), že 20.9. večer se mnou vzléta letadlo smět Soul ---> Hanoi. Předpokládaný návrat 1.7.2011. Wuuwuwuwuwuuwuwu :-D

This is the end...

2009-01-20T14:25:00.004+07:00

Je to tak.. 5 měsíců mi tu utekly jako voda a zítra mě už čeká jen milion hodin dlouhá cesta domů. Pomalu se dostavuje cestovní žaludeční neuróza..ale na to jsem už zvyklá.

Celý Vietnam šílí a připravuje se na Tet - lunární nový rok. Na ulicích jezdí neskutečné množství manarinkových vozítek.. všechno se lakuje, všechno se čistí.. no prostě je to tady a další rok máme před sebou.

Jdu si vychutnávat mých pár posledních hanojských chvilek...

V Praze 22.1.2009!

Jablečný autobus

2009-01-06T11:46:00.003+07:00

Jako vždy po dlouhém čekání nastoupím do červeno žlutého autobusu č.31 na ulici Ba Trieu, který mě zaveze za 3000 VND až domů, do Ta Quang Buu. Jako vždy jsem tu jediná "odjinud" v celém buse, což se samozřejmě neobejde bez patřičného pokukování, které mi v této formě ověšem ani nevadí, neboť lidé cestující autobusem bývají vesměs velice milí.

Jelikož jsou místní autobusy maličké a nizoučké, být ještě o 15, 20 cm vyšší, solidně bych si odírala hlavu o strop. Takhle jsem ale ideálně napolohovaná abych mohla zavětřit jablečnou vůni vycházející z větráčků... Tady jsem už jsednou jela, v Jablečném autobuse! Pan kontrolór a prodavač lístků zároveň mi u obchodního centra Vincom Towers pokynutím hlavou naznačuje, že bych měla vystoupit. Je to od něj velice milé, protože většina Vietnamců by nepředpokládala, že bych mohla jet do Bach Khoa. Houknu na něj, že jedu až do Ta Quang Buu.. a ani tohle se neobejde bez pokukování...

Pan řidič, polorozvalený na rozpadajícím se sedátku vohulí Bonnie M
a iluze Psycho Crazy Busu je dokonána.

Jak se mi tu začíná líbit i samotné...

2008-12-31T13:07:00.003+07:00

Sedím v Cafe Moc hned vedle naší školy. Před chvílí jsem dojedla bun cha a temeř poprvé za tu dobu co jsem tu, za mnou přišla paní možná majitelka tzv. búnčárny a začala si se mnou povídat. Už mě tu znají, vědí, co si dám, protože je to vždycky stejné, ale nikdy předtím si se mnou nepovídali.

"Takovýho masa! To už nemůžeš?" Řekla bych, že maličko narážela na to, že vždycky bun cha celé vyluxuju a ještě dojídám nudle a šťávičku od holek.. Na svou obranu jsem paní vysvětlila, že dneska toho masa bylo nějak víc než normálně - podezřívám jí, že se jí mě zželelo, jak mě tu viděla samotnou a trochu masa mi přidala! A ona mi s úsměvem odpověděla, že je přeci zítra Nový rok, tak proto! Pak následovala už klasická konverzace: odkud jsi.. kolik ti je let..

Jojo.. líbí se mi tu asi už i samotné...

Zima v Hanoji

2008-12-27T18:10:00.008+07:00

Tak jsem se ze sluncem zalitého jihu před dvěma dny možná až příliš rychle do promrzlé Hanoje. Přestěhovala jsem se do nového pokoje u vietnamské rodiny. Bydlím kousek od koleje, ve 3. patře, v relativně klidné ulici. Teda pominu-li školu, která stojí cca 2m od "našeho" domu. Samotná existence školy by snad ani v nejmenším nevadila, nebýt dětí, které začnou kolem 6:30 zpívat tzv."mňoukačky" (copyright Bára :-), mlátit do gongů a nebo prostě jen tak řičet. Moje okna jsou tak blízko, že jim dokonce můžu číst z tabule. Jakmile mě spatří, začnou řičet ještě víc.. Prostě je tady docela legrace.

Člověk by možná řekl, že má ta promrzlá Hanoj zvláštní kouzlo... a ona má, stejně tak jako Praha na přelomu listopadu a prosince, jen s tím rozdílem, že v Praze se člověk těší, až si zaleze do pokoje, či bytu, uvaří si kakao, případně čaj a bude ten marast pozorovat z tepla domova. Tato podzimní romantika se tu ovšem nekoná, protože ve vietnamských domech není topení. Nikde.. ani v kavárnách, školách, úřadech.. prostě nikde. Je legrační pozorovat děti sedící v lavicích v rukavicích a čepicích a jejich učitelku, jak hlásí do mikrofonu aby ji všichni žáci přes tykulichy dobře slyšeli.

I já jsem si pořídila kulicha a na rukavice nejspíš hooodně brzy dojde taky. Díky bohu mám v pokoji rychlovarnou konvici, takže se vesměs neustále nalívám horkým čajem.

Teď už pominulo vánoční "šílenství" a celý Vietnam se pomalu začíná horlivě připravovat na Tet - nový lunární rok.

2008-12-24T13:06:00.000+07:00

Kambodza

2008-12-15T18:40:00.002+07:00

Zrovna sedim v internetove kavarne v Phnom Penhu a peru se s japonskou klavesnici... Dnes rano jsme prijeli do Kambodzi a zitra se chystame do Angkoru, tak jsne dost zvedavi, dohromady tu pobydeme tak cca sest dni. Je tady nejak podezrele draho a cim vic mi dochazi, jak je desny, kdyz clovek nerozumi. Az nekde narazime na pripojeni, posleme fotky.

Vsechny Vas moc zdravime,

M a M

Na cestách!

2008-12-01T18:28:00.002+07:00

Tak dlouho jsem se odhodlávala napsat, až jsem se k tomu nakonec nedostala. Mezitím jsems martinem vyrazila na cesty. Ninh Binh máme za sebou a po dlouhé noci v autobude nás čeká Hue! :-)

Moc se těšíme a všechny zdravíme! M a M

Jak jsme jedli psa

2008-11-05T22:25:00.005+07:00

Právě jsem se vrátila z dobrodružného výletu do psí restaurace. Naštěstí jsme byli v doprovodu Vietnamců, takže jsme se nemuseli o nic starat a našidomorodí informátoři nám naservírovali vše přímo před čumák.Vietnamci vnímají psí maso jako jeden z nejlepších a nejchutnějších pokrmů vůbec. Ačkoli by se dnes v souladu s lunármín kalendářem psí maso jíst nemělo, pozvání jsme neodmítli. Koneckonců není nic lepšího, než na nej jít v doprovodu Vietnamců, páč se prostě vyznají.

Jako první chod bylo servírovné maso vařené v páře, které se mělo namáčet to krevetové pasty. Pro vás, kteří znáte vietnamské tekuté zlato - nuoc mam - vyhlášenou rybí omáčku, bych mohla krevetovou pastu popsat jako cosi fialové barvy, asi tak 50x "aromatičtější". Jedná se o fermentované krevety smíchané s limetkovou šťávou. No přiznám se, že na mě to bylo opravdu moc :-). Na rybí omáčku - fermentované ryby - jsem si už zvykla, zejména když se každý den jejich omamná vůně rozplývá po chodbách koleje, ale tohle nešlo. Takže jsem si dala sousto s pastou a pak už jen bez.. No k čemu tu chuť jen přirovnat. Psí maso má takový podivný psí čmuch. Podobně, jako má vlastní čmuch skopové.

Jako další přišly na řadu játra, nakrájené klobásky a grilované kousky v delikátním koření - Chả nướng. Poslední kousky masa mi přišly jednoznačně nejchutnější, hlavně proto, že koření ubylo a zmírnilo ten psí čmuch.

Pak následovala domácí pálenka a něco připomínající guláš s nudlemi. Ten mi teda moc nejel a trošku jsem se do něj nutila..přeci jen, jak říkal Vlastimil Brodský coby Karel IV. o vínu českém: "Zrpvu trochu trpké zdá se, ale jen na první ochutnání..." nechtěla jsem dát na první dojem. No, ale ani na podruhé mi to příliš nejelo, tak jsem to po chvíli vzdala.

Vrcholem večera se však stal vývar z kostí s játry a mozkem. Měl neskutečně hořkou chuť a že se jedná o mozek bylo patrné na první pohled. Prý je to dobré na žaludek, neboť hořké by ho mělo zklidňovat.

Jsem opravdu ráda, že jsem ho zkusila. Musím říct, že to byl skutečně zajímavý zážitek i když si nejsem jistá, že bych se třásla na další večeři :-)

2008-10-31T16:54:00.009+07:00

Ačkoli jsme dnes měli naplánovyný výlet do keramické vesnice Bat Trang, nakonec jsme ho hned po prvním rozloupnutí oka museli odložit. Celou noc, a celý den lije jako z konve, z bazénku na dvoře uplavaly ryby a ted se vesele prohánějí v 20cm hlubokém rybníku, který se stal z původního dvoru. Člověk až nechápe, kde se ta všechna voda bere...a samozřejmě taky kam se potom vcucává.. no nic. Poslední týden byl relativně pracovní až na 28.10., kdy jsme byli českou ambasádou pozváni na oslavu. Nejvíc me nadchly řízky..ach... když na ně myslím, sbíhají se mi sliny.

Minulý pátek jsme navštívily tzv. Hedvábnou vesnici Van Phuc, která podle všeho měla být kousek za Hanojí. Popravdě jsme si ale ani nevšimly, že bychom z Hanoje vyjely a už jsme byly ve "vesnici". Vesnicí, která byla vesnicí tak možná před 60 lety, byla totiž normální městská čtvrť. No stejně jsme nakoupily nějaké dárky a po nezbytné kávě se vydaly na cestu domů.

V úterý jsme navštívily známý antikvariát, o kterém Vám ale povím příště, protože mi tady už tady hrabe z toho deště a musim jít někam na procházku. Takže beru pláštěnku (díky Kájo a Mariáne!) a jdu na pivo.

Tak jsem se vrátila z večeře a byla obzvláště vyvedená. Venku leje ještě víc a ulice jsou až na pár motorek prázdné. Teď si člověk teprve připadá jako v tropech, když se brodí vodou na ulicích :-).

Add antikvariát: Člověk vyšplhá do 3. patra starého domu v ulici Bat Dan ve Starém městě a už po cestě se musí vyhýbat štosům knih všude podél zdí. Pak vejde d pokoje, ve kterém sedí starý pán a čte si.. Přivítal nás velice pomalou a obzvláště srozumitelnou vietnamštinou. Hned nám bylo jasné, že je zvyklý jednat se studenty a cizinci. Okamžitě se nás zeptal, jaké téma hledáme, protože bez jeho pomoci, by sečlověk v takovém množství knih bezpochyby ztratil. Ochotně nám přinášel stále více knih a asi po půl hodině si s námi začal povídat a ukazovat nám album svých zákazníků. Mezi nimi například i prof. David G. Marr (The Australian National University) se ženou a dcerou. Nakoupili jsme u něho několik velmi užitečných svazků a spokojeně šli domů... Dnes mi pan antivariátník volal, že mám hotovou fotokopii knihy, která už nebyla na prodej v originálu. Byl to můj první telefonní hovor ve vietnamštině a opravu mi to zvedlo náladu :-). Huráááá!!

Konečně už jsme teda byli v tom Halongu!

2008-10-20T17:58:00.017+07:00

Před chvílí jsem se vrátila ze školy, sedim u stolu a láduju se minisušenkama plněnýma vanilkovým krémem ve tvaru medvědích hlaviček . Ulice jsou dneska plné stánkůch s květinami, protože je dnes Velký den - Den žen (vietnamských :-). Jinak se nám tu za tři dny naší nepřítomnosti nec nezmněnilo. Teplá voda pořád neteče, žárovky nesvítí...(už jme vše nahlásily na patřičná místa...) Prostě začal nám další studijní týden a na romantický Halong můžeme už jen vzpomínat.

V pátek ráno nás s Ladou vzbudilo bušení na dveře. Byla to Ája, která nám lehce rozčílena sdělila, že už tu máme minibus, který přijel o hodinu dřív. Během 15 minut jsme se vypakovali a cestou jsme pomalu přibírali další účastníky zájezdu. Přibližně po 3 hodinách cesty namačkání v autobusu jsme se konečně ocitli v Halongu. Při kupování vody jsem se opět přesvědčila, jak výhodné je mluvit vietnamsky, když jsem platila poloviční cenu. Ačkoli jsme si mysleli, že budeme mít loď sami pro sebe, nakonec jsme ji byli nuceni sdílet s dalšími turisty. Vzhledem k faktu, že turistům z Asie se ježí chlupy (u nich spíš vlasy) při představě dozlatova osmahlé kůže, horní paluba byla skoro celá naše. Asi po 40 minutách jsme dorazili do jedné z obrovských krápníkových jeskyní, kterých je v zátoce požehnaně. Aby na člověka působila magická moc matky přírody, je celá jeskyně funky osvětlena růžovými, modrými a nazelenalými světly. Z vyhlídky bylo vidět snad na 50 lidí, kotvících u vchodu do jeskyně.

Postupně jsme proplouvali mezi skalisky a moc lodí ani neviděli. Přeci jen hlavné sezóna je už passé. K večeru, po lehce histerických scénkách našich britských spolucestujících, jsme dostali kapitánské povolení se vykoupat. Už byla skoro tma, plavali jsme kolem lodi mezi čluny, na kterých místní ženy prodávají občerstvení a skákali z horního patra lodi do vody. Protože mi maminka a babička vždycky říkaly abych neskákala tam, kde to neznám, skočila jsem jen z nejnižšího možného místa (taky trošku proto, že jsem posera :-). Pak jsme se jen vyvalili na horní palubu a pozorovali oblohu.

Druhý den ráno jsme se přesunuli na jinou loď směřující na největší ostrov zátoky Cát Ba. Jedná se o jednu z nejnavštěvovanějších destinací. Celý ostrov je pokrytý bujnou vegetací a velkou plochu zabírá národní park, který tu byl vyhlášen v roce 1986. Hned po přiražení k pevnině jsme se vzdali na výlet do hor. Po zkušennostech ze Sapy, kdy se z 6 hodinového náročného treku vyklubala velice příjemná delší procházka, jsem si řeka, že pevná obuv opravdu nebude potřeba... a jak jinak.. byla. Škrábali jsme se na jedenu z nejvyšších hor ostrova, cesta se postupně promněňovala v mini pěšinku a pak už jsme viděli jen skály. Náš "local" průvodce, bývalý válečný lékař, nahoru vyhopkal jen v tzv. papučích strýčka Ho :-D. Má hold natrénováno... Cestou opět nezapřel vietnamského podnikatelského ducha a když jeden turista "zmíral" žízní, vytáhl ze skalní průrvy několik láhví vody na prodej. Koho by to napadlo. Geniální! Nahoře na vrcholu jsem si sedla na skálu a kochala se pohledem na úžasnou krajinu, která jen tak neomrzí. Svítilo slunce, foukal lehký větřík...viditelnost ideální. Co víc si přát.

Zpáteční cesta nebyla nic příjemného nejen proto, že mě bolely kolena, ale hlavně proto, že mi chodidla klouzala v oblíbených crocskách, což bylo velice nepříjemné.

Po příchodu do vesnice pod horou jsme se dali do řeči s prodavači, kteří se zděšovali nad polonahými macatými jihoameričankami. Chodit v podrprsence na vesnici by se opravdu moc nemělo. Pak už jsme se ubytovali v hotelu, nasedli na xe omy (mototaxíky) a frčeli si to k pláži č.2, kterou tolik doporučuje LP.

Na pláži nebyla ani noha a přestože nesvítilo slunce, jsme se s radsotí rozběhly do vody. Asi po dvou hodinách válení nás čekala večeře, po které jsme opět sjeli do "centra""města". Zase jsem se Pepině zarývala nehty do stehen v každé zatáčce a dokonce jsem se řidiče ptala proč jede tak rychle. No asi tak rychle nejel, ale já se na motorkách děsně bojim. Pravdou zůstává, že je to asi nejspolehlivější dopravní prostředek, protože tzv. xéómy trasu dokonale znají a jezdí už spoustu let.

V baru Green Mango jsem si dala kafe s kondenzovaným mlékem a pivo a pak nás čekala jen cesta domů.

Druhý den ráno jsme se znovu nalodili na loď a pluli zpět do Halongu a odtud úmorné 3 hodiny do matičky Hanoje.

Chùa Hương - Voňavá pagoda

2008-10-15T17:42:00.017+07:00

Tak jsme po nekonečném odkládání výletu do slavné zátoky Halong konečně vyrazili na jednodenní výlet k Voňavé pagodě. Rozhodli jsme se nevyužívat žádné z miliónů cestovních kanceláří, které tenhle výlet spolu s dalšími zajišťují, ale vyrazit na vlastní pěst, což je sem tam ve Vietnamu malinko komplikované. Od jedné z našich učitelek - cô Hương - ano jsmenuje se stejně jako pagoda - voňavá, jsme dostali tip na nádraží odkud by snad měl jezdit autobus až do vesnice u pagody. Na nádraží jsme dorazili taxíkem a po zbavení se velice neodbytného naháněče k autbusům směřujícím do Mai Chau jsme se propracovali přes davy lidí do jakési maličké budovy, kde jsme očekávali pokladnu. Pokladna tak ovšem nebyla a na otázky, kde je ten autobus, který jede k Chua Huong Vietnamec jen mávl rukou někam předolevým směrem...jak klasické :-) Po nalezení autobusu jsme se usadili a spokojeně čekali...jěště asi 45 min, které však vyplnily prodavačky pomerančů, sladkostí, kalendářů a ja nevím čeho všeho.

Konečně jsme vyrazili, s otevřenými dveřmi, kterými v průběhu jízdy postupně naskakovali další pasažéři. Asi po dvou hodinách klikatění se prapodivnými vesnicemi, ze kterých je člověk trošinku zděšen, protože evidentně pstrádají jakýkoli inteligentní urbanistický záměr, jsme dorazili do vesnice Duc Khe. Odtud nás pak čekala cesta po říčce Yen až ke komplexu pagod a svatyň. Na každé ze dvou pramic seděli 4 lidé a jedna zdatná veslařka. Cesta trvala asi hodinu, bylo ideální příjemné počasí k pozorování místní krajiny, kterou by nikdo snad ani nečekal. Dvě hodiny cesty po placce a pak se z ničeho nic objeví nádherné vápencové kopečky jako z pohádky.

Přestože průvodce varoval, ať za žádných okolností nejezdíme k Voňavé pagodě o víkendu, na hoře Hương Tích nebyla ani noha. Po dlouhých schodech jsme dorazili ke komlexu krásné pagody Thiên Trù jejíž součástí je i malý klášter. Pak jsme se po cestě vypravili nahoru nejnavštěvovanějšímu místu - Động Hương Tích. V této obrosvké jeskyni se nachází svatyně zasvěcená Avalokitéšváře a atmosféru dokresluje obroské množství krápníků a netopýrů.

Pak už jsme se jen plni dojmů vraceli lanovkou zpět dolů k přístavu. Začal foukat vítr, listy banánovníků se téměř dotýkaly země, obloha zteměla a my nasedli do loděk a pluli zpět.

A taky jsem se vyválela v bahně, takže jsem se musela celá voplachovat... a samo se mi všechny Vietnamky desně smály :-)...

Bouřka aneb prší mi na hlavu...prší mi na hlavu

2008-10-05T12:28:00.007+07:00

Kolem 3 hodiny ráno jsem mě probudil podivný pocit a randál. Obličej jsem měla celý mokrý od proudu vody, který dopadal na čelo postele a posléze na mě. Ano, prší nám do pokoje :-) Záhadou ovšem zůstává, jak je to jen možné, když jsou nad námi další čtyři patra a prší z pravého horního rohu. Rozčíleně jsem vstala, zjistila, že mám půlku mé nové, doposud neprovlhké postýlky totálně durch spolu spolštářem i matrací a pokusila se za postel nacpat 5l barel od vody... To si ovšem žádalo další zásah do pečlivě vyměřeného bytového zařízení :-). Za chvíli, když začalo kapat z několika dalších míst, jsem zjistila, že provizorní odchytávání vody zde nená žádný smysl, uvelebila jsem se na suché půlce a za zuřivého randálu tropické bouřky spokojeně spala dál.

Jen upozorňuji, že obrázky jsou pořízené ráno a že ta stěna nevypadá takhle strašně plesnivě!!! Trošku jsem ji ztmavila aby víc vynikla zmoklá místa! :-)

Hanojské každodennosti

2008-10-04T10:48:00.007+07:00

Celý Vietnam se modernizuje..dneska jsme dokonce dostaly (Lada a já) fungl nové postýlky. A to jsem si zrovna zvykla na svoji starou provlhlou postýlku z 50.let se stylovou prkenou konstrukcí na zavěšení moskytiéry. Připadala jsem si v ní trošku jako v Tichém Američanovi (popřípadě jako Catherine Deneuve v Indočíně).

Krom toho, že přijela banda lehce nafoukaných Amíků z "elitních" soukromých škol, se toho moc nědělo. Byli jsme nuceni zrušit plánovaný výlet do Halongu kvůli tajfunu Hagupit, který jsme my v Hanoji pocítili jen výjimečně přijemným počasím. Alespoň jsme si místo toho udelali konečně výlet do Etnologického muzea, které zato opravdu stálo. Možná proto, že bylo vytvořeno ve spolupráci s Musée de l'Homme v Paříži. Kromě legračních figurín představujících ednotlivá etnika v jejich každodennostech je v muzeu přítmna i audiovizuální technika a něcoříkající popisky. Při procházení mi ale opět došlo, jak jsou Vietnaci jiní. Možná jsem padla jen na skupinu muzejně "nevychovaných" Vietnamců, kterým prostě nedochází, že na exponáty se nesahá a že to proto je kolem nich ten plůtek :-D. Dívka zkoušela tuhost kůže bubnu a mladík zase pěkně vyklepal střechu modelu domu etnika Sedang. Popravdě když se ale člověk koukne na místní Amíky z těch "elitních" škol, nemůže Vietnamcům opravdu nic vyčítat. Předevčírem jsme přišly z první návštěvy místního klubu - Diamond club (klub pro vietnamskou high society, kde před vschodem stojí gorilky, jsou tam specialisté pro ovíráni skříněk, do kterých člověk musí uložit foťák, aby náhodou nevyfotil místní spoře oděné gogo tanečnice...a kde pivo stojí strašných 80 Kč!!!) kolem 24 hod a nestačili se divit. Po chodbách lítal amík na mol v trenýrkách.. no kdyby se bylo aspoň na co dívat... Pak přihopsali další spolu s alfa samcem celé tlupy. Neumí ani slovo vietnamsky a hulvátsky pořvávají na Vietnamce z pavlače. Když jsem mu jasně vysvětlila, že to opravdu není slušné a že je to navíc trapné, čuměli jak puci. Prý studují "history and economy.." tak to bych chtěla vidět. Mají s sebou dozor, vietnamského veterána, který jim to tady asi ukazuje. Prostě člověk k nim nenachází slov. Popravdě řečeno opravdu chápu, že tyhle arogantní vylízance půlka světa nesnáší.

Internet nám snad už konečně funguje, tak snad budu přispívat častěji.

Vodní loutkové divadlo - Nhà hát múa rối Thăng Long

2008-09-26T21:22:00.005+07:00

Včera jsem konečně navštívila další z "povinných" Hanojských atrakcí - Vodní loutkové divadlo. Tento druh divadla, typický pro oblast severního Vietnamu, se vyvinul z oslav a uctívání různých kultů ve venkoveském prostředí. Ačkoli první písemné prameny o něm vypovídající pocházejí z 12.století, je zřejmé, že můžeme jeho vznik datovat do doby mnohem dřívější.

Jevištěm je vodní plocha, bazének, který je od zákulisí oddělen bambusovými rohožemi. Za nimi stojí loutkoherci po pás ve vodě a pohybují loutkami na dlouhých dřevěných - bambuových tyčích. Nejčastěsími tématy jsou výjevy z vietnamské historie, mytologie atd. Vše je doprovázeno živou hudbou, která náramně dokresluje atmosféru.

Dopředu jsme si koupili lístky do 4. řady, ze které je velice dobře vidět. Měli jsme štěstí, protože vetšina "dobrých" míst je vyprodaná na půl roku dopředu cestovními kancelářemi. Paní v pokladně ale obratně vyhmátla posledních 7 lístků do 4. řady a tak jsme viděli opravdu parádně. Byla jsem docela napjatá, protože o loutkovém vodním divadle se všude mluví a píše, a tak jsem se trošinku báala, aby se z toho nevyklubal prapodivný šíleně "tradiční" kýč. Musím říct, že jsem byla moc překvapená a opravu jsem si to užila. Nejvíc se mi líbil tanec fénixů a dračí tanec. Jelikož se mi ho nějak nepodařilo stáhnout, mini ukázku naleznete zde.

Ještě jen musím upřesnit, že jsem si zapoměla foťák, tudíž jsem byla nucena fotky sprostě ukrást z googlem vyplivnutých odkazů.

Sapa

2008-09-21T16:44:00.016+07:00

Sapa je jednou z turisticky nejvyhledávanější destinací severního Vietnamu. Leží v provincii Lào Cai, nedaleko čínských hranic, asi 350 km od Hanoje. Toto Francouzi vystavěné horské letovisko z 20. let 20. století turisty láká kromě malebných rýžových políček především množstvím atraktivních horských menšin, mezi něž patří např. Hmongové, Daové, Tayové aalší.další.

Vlak nás vyplivl v pátek v 5 ráno na nádraží v mlhou zahaleném Lào Cai a ihned se na nás vrhli řidiči microbusů směřujících do cca 30 km vzdálené Sapy. Ještě před cestou jsme si s Bárou doběhly na nádražní WC, ze kterého jsme měli překrásný výhled přímo do hlavní nádražní haly, protože záchůdky byly jako ve školce odděleny pouze asi metr a půl vysokou zdí a neměly žádné dveře:-). Pak už jsme nasedly a klikatými serpentýnami se šplhaly do 3000m vysokých kopců.

Po příjezu do Sapy se na nás opět vrhli naháněči z místních hotelů, kteří nás zoufale tahaly na prohlídky pokojů za fantastické ceny. Také jsme poprvé viděli místní "menšiňáky", když se na nás sesypal houf Hmongských stařen ve snaze prodat nám nejrůznější zboží, vyšívanými dekami počínaje "stříbrnými" náramky a naušnicemi konče. Nakonec jsme se ubytovaly v hotelu Mountain View za 5 dollarů na osobu. Jelikož jsme měly jen 2 dny, rozhodly jsme se využít některý z výletů, který hotel nabízel. Na první odpoledne to byl výlet do Hmongsko-Daoské vesnice Ta Phin a návštěva Stříbrného vodopádu Thac Bac spolu s průsmykem Tram Ton. Po dopoledním nakupováním a neustálém smlouváním (koupila jsem dvě šály za 75 Kč přičemž původní cena byla 300 Kč za jednu :-) jsem se etnologicky navnazena třásla na vesnici Ta Phin.

Po zaplacení vztupu 15 Kč a zejména po příjezdu do vesnice už bylo jasné, že možná není něco zcela v pořádku. Jakmile džíp zastavil, se asi 15 Daoských žen srotilo kolem auta. Musím přiznat, že se nám vylézat moc nechtělo...Začal již tradiční kolotoč otázek "Jak se jmenuješ?" "Odkud si?" "Když si něco koupíš, že si to koupíš ode mě?" atd. Každá Daoská žena si vybrala svoji oběť do které hučela po zbytek cesty . Super. Ja jsem měla štěstí, neboť "moje" žena mluvila skutečně velice dobře anglicky (mnohem lépe než všichi Vietnamci, které jsem doposud slyšela mluvit...) a nebyla zdaleka tak dotěrná jako její "kolegyně".

Pomalu jsme procházeli vesnicí rozprostřenou mezi políčky a na některé z nás začala padat deprese. Co to proboha je?? Kde to vlastně jsem? Byla to směs prapodivných pocitů, které člověk zažije když se setká se "skutečnou??" bídou. Zároveň si člověk vlastně uvědomí paradox celé cesty. V této lidské zoologické, v domě ze zbouchaných prken, kde dým od ohně prostupuje jen záře TV a kde si usoplené děti hrají na pytlích s rýží, mě najednou začalo napadat jak to doopravdy je. Co za touhle obdobou rezervace stojí? Ptala jsem se "mojí" Daoské ženy, jestli se jim líbí, že k nim do domů lezou cizí lidi a že je očumují a fotí. Dala najevo, že se jim to nelíbí, ale že jsou rádi, že si přivydělají. Nakonec jsem si, aniž by naléhala, koupila kabelku. Dojemné bylo, že když při odjezdu ještě doběhla džíp, aby mi dala ještě minikapsičku. Jen tak…

Tenhle výlet mi dobře neudělal asi na rozdíl od postarší Britky, která zjevně opovrhovala i námi natož nějakými Daoy. Špatně jsme slyšely, co říkala. Pak jen řekla: „Jooo oni neumí anglicky…“ Naše vysvětlování, že jsme ji neslyšely už nebylo bráno v potaz.

Znechuceny jsme změnily plán na druhý den, kdy jsme měly absolvovat návštěvu takovýchto šesti vesnic. Naplánovaly jsme 10km dlouhý výlet po svazích hor mezi normálními vesnicemi. Měli jsme Hmongskou průvodkyni, která sice neuměla ani číst ani psát, ale mluvila opět velmi dobře anglicky a výlet se vydařil. Svítilo slunce a možná jsme s žněmi a koupajícími se kluky viděli i normální obyčejný a pravý život na Sapě.

Chùa Một Cột a české pivo v Hanoji

2008-09-21T13:14:00.009+07:00

Tak jsme se v pondělí rozhodli je na víkend na Sapu, do jednoho z turisticky nejvytíženějších koutů severozápadního Vietnamu. Cesta lůžkovým vlakem nám přišla nejpřijatelnější, takže jsme se vydaly koupit lístky. Výlet do centra jsme si chtěly zpříjemnit návštěvou Ho Či Minova mauzolea a návštěvou Pagody Na jednom sloupu (Chùa Một Cột).
Po vyčerpávajícím zjišťování a následné zajišťování jízdenek (paní za přepážkou byla asi tak stejně ochotná jako paní kolem 12 hodiny na OU...) jsme vyrazily směr mauzoleum. To se nachází v na poměry velice klidé diplomatické čtvrti, která se může pyšnit krásnými, nejen francouzskými vilami.

U Leninova památníku nás lapil jeden z místnch xéómů (mototaxíků), který nám chtěl vnutit již tradiční zboží: román Tichý Američan, sadu pohledů, dokonalý padělek průvodce Lonely Planet...). Po zjištění, že jsme schopné s ním komunikovat ve vietnamštině rychle odsunul svoje podnikatelské záměry stranou a řekl nám, že mauzoleum je již zavřené.

Znaveny příšerným vedrem jsme se chystaly dopotácet alespoň k pagodě, když v tom se před námi jako fatamorgána objevila Česká hospoda s pivem Maltgold. V Hanoji je několik "Českých" hospod, ale ani nás moc nenapadlo se jít do nějaké podívat. V tom šíleném hicu byla ale vidina zlatavého moku s PĚNOU!!! silnější než my.

Pivo bylo skutečně výborné... Ne, že bych snad opovrhovala Bia Ha Noi, ale Maltgold byla prostě jen o něco horší plzeň. Asi po půl hodině najednou do místnosti vstoupil pan Vietnamec, který se výbornou češtinou představil jako místní sládek, který studoval v Praze letecké inženýrství. Prý mu personál řekl, že:"nahoře sedí pět holek a že to jsou asi Češky, protože pijou všechny pivo." :-) Veškeré suroviny kromě vody dováží z Čech a pivo se naučil vařit od sládka v Prostějově. Z naší přítomnosti byl nadšený, hned nám nechal načepovat další "testovací" půllitr a ještě chvíli jsme si povídali o studiích v Praze atd.

Po cestě k pagodě jsme navštívily muzeum vojenství, vyšplhaly jsme na místní citadelu postavenou prvním císařem dynastie Nguyễn - Gia Longem a pomalu jsme se kolem mauzolea dostaly až k Pagodě na jednom sloupu, která byla původně postavená v roce 1049 králem Ly Thai Tongem. Bohužel dnes na jejím místě stojí pouze replika, neboť původní pagodu zdemolovali Francouzi těsně před odchodem z Vietnamu roku 1954.Po šílené zpáteční cestě domů jsme jen padly po postýlek a spaly.

Chrám literatury a konečné řešení myší otázky

2008-09-12T18:16:00.013+07:00

Tak jsme včera navštívili jeden z nejvyhledávanějších turistických cílů v Hanoji - Chrám literatury neboli Văn Miếu, který byl centrem vietnamského konfucianismu a vzdělání od 11. do konce 18. století. Chrám je složen z několika paviónů a dvorů, které propojují velké brány. V celém komplexu je nejen díky jezerům a staletým stromům oproti okolním hanonjským ulicím neskutečný klid. Tedy alespoň do chvíle, než se přižene houf turistů. My jsme však zastihli chrám až na pár uklízeček s prachovkami z kohoutího peří téměř prázdný. Více fotografií naleznete zde. Po něklika hodinách, které jsme ve Văn Miếu strávili jsme příšerně vyhládli, takže jsme zalezli do nejbližší občarstvovny na bún chả - rýžové nudle s grilovaným vepřovým masem a na pár krabích závitků. Už už jsme se chystali domů, ale když jsme po cestě na zastávku narazili na obchod s hedvábnými a s řemeslnými výrobky, byli jsme (převážně ženy :-) úplně nadšené. Chudák Stano si při čekání na nás musel koupit balíček sladkých chipsů od pouliční prodavačky. Po nákupech jsme už drandili místním busem domů a zase jsme byli za exoty :-D.

Večer jsme šly s ladou poprvé po myším útoku šly spát do našeho pokoje. Past zůstala nedotčená celou noc, a tak jsme si řekly, že už tam snad není. Zhasly jsme, ale pořád jsme všude slyšely myší hlodání. Porstě paranoia! Několikrát jsme dokonce v paranoidním záchvatu vstaly abychom zkontrolovaly zalepenou klimatizaci, ale nic.

Byly asi 4 hodiny ráno, když mě Lada šeptem z vedlejší postele vzbudila slovy:"Marto! Je tam nalepená!" Mně rozespalé to došlo až po chvilce.. Rozsvítily jsme zářivku a opravdu se krysice mrskala na lepidle.. Kdo by věřil, že to bude fungovat!!? Opět jsme strnule hleděly na mrskající se myš a opět jsme se rozhodly zavolat pána z vrátnice. Nevěděly jsme, kam s tou nalepenou krysou. Pán po chvilce přišel, ale to už byla myš ve snaze pláchnout přilepena jen za masivní ocas.

Byly jsme celé napnuté co s ní udělá. Tak nás napadalo, že by bylo fajn, kdyby jí zakroutil krkem, ale on jen vzal to lepidlo a prostě jí hodil přes zábradlí na dvůr!!! Jak snadné... To jsme koukaly ještě víc :-D. To bychom zvládly taky. Ještě se tam nějakou chvíli mrskala a my šly znechuceně spát. Až potom mi Lada řekla, že vůbec neusnula a že slyšela jak se potvora prokousává a jak dopadla tlapičkama na velké bílé dlaždice. Fůůůůj.

Konečně snad máme klid. Místo jsme zabarikádovaly vylomeným šuplíkem a dneska jsme se poprvé krásně vyspaly.

Akce "Myšák"

2008-09-09T17:08:00.022+07:00

Tak jsou další dva dny za mnou. Za tu dobu jsme stihly trošku prozkoumat Starou čtvrť, navštívily jsme pagodu na Nefritové hoře (Ngọc Sơn) u jezera Navráceného meče (Hồ Hoàn Kiếm), kde byl příjemný chládek a faoukal lehký větřík. V nakladatelství vydávající zejména knihy o vietnamské kultuře v aj a fj jsme si koupily krásné knížky, tak aspoň máme něco hodnotného ke čtení (z čistě studijních důvodů si totiž byla ženská část výpravy nucena pořídit místní módní časopisy:-). Znaveny horkem a dotěrnými prodavačkami banánů jsme zabloudily do místní kavárny v krásné koloniální vile a občerstvily se čerstvou mangovou šťávou a vynikající vietnamskou kávou s jakýmsi salkem, která voní po čokoládě.

Do té doby klidné vody ospalého dne rozčeřila až večerní akce "myšák".

Už jsme s Ladou pomalu ulehaly do provlhlých postýlek, když si lada všimla jakýchsi třech malých (ne zas tak malých) bobků na své posteli. Sami sebe jsme přesvědčovaly, že to budou nejspíš bobky gekonní :-D (cha cha..) a že na bobky myší jsou podivně velké.

Skoro jsem spala, když jsem zaslechla nezvyklé hlodání nad hlavou. Rozhodly jsme se prostor raději zkontrolovat. Zahýbaly jsme olezlou záclonou a ta se začala samovolně vlnit. Vyzbrojeny anténou od TV a ramínkem na prádlo jsme prohledávaly přestavený pokoj, ale nic jsme nenašly. Až po chvilce si Lada všimla, že zpoza tyče na závěsy visí kousek holého ocásku. Hmmm je to teda fakt myš.

Ocásek se čím dál tím víc prodlužoval až byl asi 15cm dlouhý. Tak tohle teda není nějaká myška, ale pořádná krysice! Konsternovaně jsme koukaly na ten ocas (podotýkám, že byly 3 hodiny ráno...) a rozhodly se zavolat pomoc, protože jsme se té krysice maličko bály a taky jsme prostě nevěděly, co s ní máme dělat. Navíc jsme potřebovaly psychickou podporu. Volba padla na Áju, která už dávno spala. Ochotně přišla i s kanystrem na vodu, do kterého jí plánovala lapit.. Pak jsem si ale všimla, že pan údržbář ještě svítí, a tak jsem ho šla poprosit o pomoc. Přeci jen to je muž - Vietnamec na krysy zvyklý. Ten se jen zeptal kolik jich tam máme (Kolik?? Jedna snad stačí ne?!!) a za chvíli dorazil s tyčí a baterkou. Shodil ji ze záclony, krysa začala lítat po pokoji a asi po hodině lovení řekl, že ji nemůže najít a že teda ngày mai - zítra. Radost jsme z toho neměly, v pobobkované posteli spát nechtěly, a tak jsme nakonc skončily u holek v posteli na pokoji č. 210.

Ráno přišla vysmátá paní Vietnamka se žlutou krabičkou, že prý je to myší lepidlo :-DDD (CO? Myší lepidlo??) a že se nato možná chytí. Tak nevíme a s myším lepidlem pod postelí doufáme, že jo.

Už ne tak zmateční Hanoj

2008-09-07T02:24:00.003+07:00

Ne snad že by se hanoj přes noc nějak změnila, jen asi Ráno moudřejší večera :-) a nebo možná už opadl šok.

I přes moje protesty vůči brzkému vstávání jsme se vykodrcali z koleje v 9 hodin ráno a s chutí (ja teda téměř bez chuti) jsme chtěli vyrazit do města koupit nějaké potraviny a SIM karty.. I když nás malinko překvapil první monzunový déšť spolu s 20 čísly vody na ulicích, vydali jsme se hledat obchod. Ne že by jich snad v okolí bylo pomálu, ale sortiment jaksi nevyhovoval našim požadavkům po lžících, kolíčkách, mopu, savu jídlu (aspoň něčemu balenému když jsme tady ten první den...).

Bla bla bla..

Sice jsem původně chtěla psát o tom, jak se mi tady začíná dost líbít a popsat Vám pár romantických výjevů z hanojských ulic, nicméně jsem okolnostmi (zoufalou a nevěřící Ladou (mojí spolubydlící, pro ty, kteří onevědí)) dohnaná k popisu momentální situace :-)

Naše první setkání s cenzurou ve Vietnamu! Tak to z nás asi nikdo nečekal. A co se stalo? Ladě byl jednoduše zablokován BLOG na googlu. Zjevně proto, že se jmenoval Vietnam On Air :-D takže momentálně sedí proti mně na posteli a nevěřícně kroutí hlavou..

Jojo.. Vietnam je přeci jen zmateční země :-D

Add dnešek: Včerejší a ještě dopolední deprese snad pominula a doufám, že se už v plné síle jen tak nevrátí. Pořád mě překvapuje, že vůbec přišla, ale tím si asi musí projít každý, kdo tu není na dovolené a dojde mu, že tady bude muset půl roku žít. Najednou se ale člověku ten ruch začne tak trochu líbít a dokonce i všudypřítomný smrad se celkem změní. Ten pocit je hrozně zvláštní.

Dnes jsme toho poznali dost. Spláchnul nás první déšť, viděli SUPERsupermarket, kam je tak nějaký Vietnamec nevkročí, protože oplývá výhradně západním sortimentem a hlavně stejnými cemami jako v Evropě. Úspěšně jsme zvládli přecházení silnic, které spočívá v tom, že se člověk pomalu vrhne do moře motorek a nechá se jím volně obtékat. Zjistili jsme, že se vyplatí posíla SMS z vietnamských simkaret a taky, že se vyplatí smlouvat a hlavně že to umíme :-)

Z koupeného ovoce jsme si udělali fruit party na pavlači na koleji a spláchli ji Tiger bierem, který jsme přijali od našich vietnamských spolubydlících.

Asi se nám tady začíná líbit...

Zmateční Hanoj

2008-09-05T23:33:00.002+07:00

Tak co napsat..dneska se toho stalo moc.

Cesta probehla v pohodě až na stresy v Paříži, kam jsme přistáli cca o půl hodiny pozdeji. Naštěstí na nás čekal Piere :-) z Air France aby nás doprovodil k dalšímu letadlu, které bylo děsně daleko od původního letadla.. Téměř jsme běželi, ale nakonec to všecko stihli a s radostí odlétli. V letadle plném francouzských důchodců, kteří vesele holdovali francouzskému vínu byl srandy kopec.

Po přistání v Hanoji už to taková legrace ale nebyla. Fenomén zvaný KULTURNÍ ŠOK se bleskurychle přihlásil. I když jsme na TO byli všichni víceméně připravení, realita byla naprosto jiná. Respektive byla úplně stejná jako všichni říkají, ale člověk si i začal uvědomovat až tam, na předměstí Hanoje.

Stovky chaoticky řítících se motorek, neustálé troubení, smogem (nejspíš) šedivé nebe.. no na tose asi člověk fakt připravit nemůže.

Nicméně jsme bez úhon dorazili na kolej a ubytovali se. Bydlím s Ladou ve 3. patře staré budovy s jakousi pavlačí, v pokoji s koupelničkou (tu jsme podrobili potřebné definfekci :-) a se záchodem (ten prošel desinfekcí jakbysmet...)

Po príjezdu jsme se šli "projít", jestli se tím dá nazývat kličkovní mezi všudypřítomnými motorkami (vietnamci zjevně nemají moc chodníků) a pouličními prodavači všeho možného. Byli jsme lehce oškubání v místním bia hoi (stánkohospoda s točeným pivem a jídlem) a znechuceně se dokodrcali domů.

Při zpříjemňování večera s lahví farneta (díky andrejko!) jsme ovšem zjistili, že se na koleji nachází wifi!!! a tím pádem můžeme komunikovat s domovem. Spolu se seznámením s Američanem z Chicaga nám to ohromně zvedlo náladu a první dojem necháváme jen prvním dojmem a Hanoji dáváme ještě několik šancí se nám předvést v plné své kráse :-)

Teď už fakt musíme..

2008-04-28T20:17:00.000+07:00

A je to tady, máme letenky :-) odétáme z Prahy 4.9. 2008