Konečně už jsme teda byli v tom Halongu!

Před chvílí jsem se vrátila ze školy, sedim u stolu a láduju se minisušenkama plněnýma vanilkovým krémem ve tvaru medvědích hlaviček . Ulice jsou dneska plné stánkůch s květinami, protože je dnes Velký den - Den žen (vietnamských :-). Jinak se nám tu za tři dny naší nepřítomnosti nec nezmněnilo. Teplá voda pořád neteče, žárovky nesvítí...(už jme vše nahlásily na patřičná místa...) Prostě začal nám další studijní týden a na romantický Halong můžeme už jen vzpomínat.

V pátek ráno nás s Ladou vzbudilo bušení na dveře. Byla to Ája, která nám lehce rozčílena sdělila, že už tu máme minibus, který přijel o hodinu dřív. Během 15 minut jsme se vypakovali a cestou jsme pomalu přibírali další účastníky zájezdu. Přibližně po 3 hodinách cesty namačkání v autobusu jsme se konečně ocitli v Halongu. Při kupování vody jsem se opět přesvědčila, jak výhodné je mluvit vietnamsky, když jsem platila poloviční cenu. Ačkoli jsme si mysleli, že budeme mít loď sami pro sebe, nakonec jsme ji byli nuceni sdílet s dalšími turisty. Vzhledem k faktu, že turistům z Asie se ježí chlupy (u nich spíš vlasy) při představě dozlatova osmahlé kůže, horní paluba byla skoro celá naše. Asi po 40 minutách jsme dorazili do jedné z obrovských krápníkových jeskyní, kterých je v zátoce požehnaně. Aby na člověka působila magická moc matky přírody, je celá jeskyně funky osvětlena růžovými, modrými a nazelenalými světly. Z vyhlídky bylo vidět snad na 50 lidí, kotvících u vchodu do jeskyně.

Postupně jsme proplouvali mezi skalisky a moc lodí ani neviděli. Přeci jen hlavné sezóna je už passé. K večeru, po lehce histerických scénkách našich britských spolucestujících, jsme dostali kapitánské povolení se vykoupat. Už byla skoro tma, plavali jsme kolem lodi mezi čluny, na kterých místní ženy prodávají občerstvení a skákali z horního patra lodi do vody. Protože mi maminka a babička vždycky říkaly abych neskákala tam, kde to neznám, skočila jsem jen z nejnižšího možného místa (taky trošku proto, že jsem posera :-). Pak jsme se jen vyvalili na horní palubu a pozorovali oblohu.

Druhý den ráno jsme se přesunuli na jinou loď směřující na největší ostrov zátoky Cát Ba. Jedná se o jednu z nejnavštěvovanějších destinací. Celý ostrov je pokrytý bujnou vegetací a velkou plochu zabírá národní park, který tu byl vyhlášen v roce 1986. Hned po přiražení k pevnině jsme se vzdali na výlet do hor. Po zkušennostech ze Sapy, kdy se z 6 hodinového náročného treku vyklubala velice příjemná delší procházka, jsem si řeka, že pevná obuv opravdu nebude potřeba... a jak jinak.. byla. Škrábali jsme se na jedenu z nejvyšších hor ostrova, cesta se postupně promněňovala v mini pěšinku a pak už jsme viděli jen skály. Náš "local" průvodce, bývalý válečný lékař, nahoru vyhopkal jen v tzv. papučích strýčka Ho :-D. Má hold natrénováno... Cestou opět nezapřel vietnamského podnikatelského ducha a když jeden turista "zmíral" žízní, vytáhl ze skalní průrvy několik láhví vody na prodej. Koho by to napadlo. Geniální! Nahoře na vrcholu jsem si sedla na skálu a kochala se pohledem na úžasnou krajinu, která jen tak neomrzí. Svítilo slunce, foukal lehký větřík...viditelnost ideální. Co víc si přát.


Zpáteční cesta nebyla nic příjemného nejen proto, že mě bolely kolena, ale hlavně proto, že mi chodidla klouzala v oblíbených crocskách, což bylo velice nepříjemné.

Po příchodu do vesnice pod horou jsme se dali do řeči s prodavači, kteří se zděšovali nad polonahými macatými jihoameričankami. Chodit v podrprsence na vesnici by se opravdu moc nemělo. Pak už jsme se ubytovali v hotelu, nasedli na xe omy (mototaxíky) a frčeli si to k pláži č.2, kterou tolik doporučuje LP.

Na pláži nebyla ani noha a přestože nesvítilo slunce, jsme se s radsotí rozběhly do vody. Asi po dvou hodinách válení nás čekala večeře, po které jsme opět sjeli do "centra""města". Zase jsem se Pepině zarývala nehty do stehen v každé zatáčce a dokonce jsem se řidiče ptala proč jede tak rychle. No asi tak rychle nejel, ale já se na motorkách děsně bojim. Pravdou zůstává, že je to asi nejspolehlivější dopravní prostředek, protože tzv. xéómy trasu dokonale znají a jezdí už spoustu let.

V baru Green Mango jsem si dala kafe s kondenzovaným mlékem a pivo a pak nás čekala jen cesta domů.

Druhý den ráno jsme se znovu nalodili na loď a pluli zpět do Halongu a odtud úmorné 3 hodiny do matičky Hanoje.