Tak jsem se ze sluncem zalitého jihu před dvěma dny možná až příliš rychle do promrzlé Hanoje. Přestěhovala jsem se do nového pokoje u vietnamské rodiny. Bydlím kousek od koleje, ve 3. patře, v relativně klidné ulici. Teda pominu-li školu, která stojí cca 2m od "našeho" domu. Samotná existence školy by snad ani v nejmenším nevadila, nebýt dětí, které začnou kolem 6:30 zpívat tzv."mňoukačky" (copyright Bára :-), mlátit do gongů a nebo prostě jen tak řičet. Moje okna jsou tak blízko, že jim dokonce můžu číst z tabule. Jakmile mě spatří, začnou řičet ještě víc.. Prostě je tady docela legrace.
Člověk by možná řekl, že má ta promrzlá Hanoj zvláštní kouzlo... a ona má, stejně tak jako Praha na přelomu listopadu a prosince, jen s tím rozdílem, že v Praze se člověk těší, až si zaleze do pokoje, či bytu, uvaří si kakao, případně čaj a bude ten marast pozorovat z tepla domova. Tato podzimní romantika se tu ovšem nekoná, protože ve vietnamských domech není topení. Nikde.. ani v kavárnách, školách, úřadech.. prostě nikde. Je legrační pozorovat děti sedící v lavicích v rukavicích a čepicích a jejich učitelku, jak hlásí do mikrofonu aby ji všichni žáci přes tykulichy dobře slyšeli.I já jsem si pořídila kulicha a na rukavice nejspíš hooodně brzy dojde taky. Díky bohu mám v pokoji rychlovarnou konvici, takže se vesměs neustále nalívám horkým čajem.
Teď už pominulo vánoční "šílenství" a celý Vietnam se pomalu začíná horlivě připravovat na Tet - nový lunární rok.
Žádné komentáře:
Okomentovat