Třída není tak pestrobarevná jako minule, rozhodně chybí severokorejští soudruzi, ale zase máme ve třídě víc holek (už chápu, proč mi kdysi legendární Míšo řekl, že na to, že jsem holka, mluvím docela dobře vietnamsky) z Vladimirvostoku. Jsou to mastodontní kobyly v mini šortečkách (začínám chápat vietnamské rozčarování při pohledu na mě nebo na Báru - bývají v šoku, že nemáme 100 kilo a 2m). Krása. Pak tam máme dva Việt kiều (Vietnamci žijící v jiné zemi) z Ukrajiny (jednomu z nich je 17!!!), Rodiona z Petrohradu, který mluví dobře a je prima, Mášu č.2, která se sice jmenuje Alisa, ale Máše jako by z oka vypadla - též z Petrohradu a Japonku Takako Okuyamu, která je děsně japonská.
První úča je nesnesitelná - což vysvětluje, proč teď sedím v kavárně a píšu blog, místo 4 hodin poslouchání jejích řečí. Je to postarší žena, celá nabílo napatlaná dermacolem (jak by řekla maminka), která prý učila 2 roky v jižní Koreji. To teda potěš... Ani nás nenechala se představit, budeme číst speciální texty - nablblé články o jezeru Navráceného meče, o polívce, o krásné, tisícileté a zářivé vienamské kultuře, protože ona je kádr přes kulturu a je v tom fakt dost vzdělaná. Hodinu začala představováním této krásné, jasné a zářivé kultury, plácáním o rovnoprávnosti pohlaví - to bych blila - a podobných nesmyslech, které jsem slyšela 1000x. První hodinu jsme s měli povídat, protože si přirozeně nemohla nic připravit. No místo toho povídala ona a jediný, kdo jí byl schpne skočit do řeči jsem byla já, Bára a Rodion. Ostatní neřekli ani slovo. Další hodinu jsme už "pracovali" s textem o jezeru Navráceného meče, který jsme společně nahlas četli. Paní za nás udělala dokonce i cvičení, na tabuli odmítá psát - tedy pokud jí vyloženě nevotravuju, aby něco napsala, což jsem několikrát udělala - no děs běs. Chodit na ní nebudu a radši si připlatím za někoho jiného. Rodion tomu dává dva týdny a pak už ho tam nikdo neuvidí.
Další učitel se jmenuje Dương a je to doktor lingvistiky (Bára o něm dneska u snídaně prohlásila, že je pologramotnej, protože nevěděl, že už Liên Xô - Sovětský svaz už nějakej ten pátek neexistuje :-). Je mu 31 a je to krasavec! Navíc jsou jeho hodiny zábavné, píše na tabuli a texty nemmusíme číst společně nahlas! Takže super.
Spolubydlící pořád spí. V noci, přes den a dokonce i ráno. Prostě furt. Asi je jich zeptám, jestli nemají nějakou nemoc, protože tohle teda fakt není normální.
Včera jsem byla na výletě k pagodě na Voňavé řece, kde jsem byla naposledy před 6 šesti lety. Pagoda pořád hezká, votravných báb čím dál víc, takže poté, co jsme museli koupit 6 lístků místo tří, abychom se mohli hned plavit po říčce ke zmíněné pagodě, mi bába začala drmolit, jak to v životě má a jak chce peníze. Nebyla jsem po dohadování u lístků úplně v náladě, takže jsem jí rázně vysvětlila, že si s ní teď nechci povídat a už vůbec ne o penězích. Zmlkla.
Komplex pagod je krásný, osvěm zhnusený všudypřítomným typickým vietnamským bordelem - poházeným vlnitým plechem, vosyflenýma igelitama, pet lahvema, papírkama, větvema, polomrtvejma zvířatama v klecích, případně na řetězech / umělohmotných provázcích... Celkově dost neutěšené prostředí. Smlouvala jsem o banány - 5000 za kus??? Prej to těm, co nemluví vietnamsky je prodává za 10 000 (10Kč). To tak.. Na cestě zpátky naše veslařka začala už opatrně, připravila jsem si peníze (spropitné za to, že nemusela veslovat se šesti, ale se třemi, když už jsme těch lístků koupili 2x víc) a když jsem jí je dávala, řekla mi, že je to děsně málo a že chce dvakrát tolik. Svět se zbláznil.
Taky tam v kleci z pletiva měli dikobraza (Malajského), který je desně vzácný a je z něj výborná polévka...říkal pán. Je to stejný skvíkl, kterého jedl Athony Bourdain v jenom ze svých vietnamských dílů seriálu No Reservation - 10:35 zde. Pak jsem si ho našla na seznamu ohrožených zvířat. Když je něco tak děsně hiếm - vzácné - tak se to musí prodat, protože za to bude balík! Abych místním nekřivdila, je to tak asi všude.
Taky jsem měla bezva hovor v buse, kde se o mě začali bavit řidič, pasažér a průvodčí (ve vietnamských autobusech jezdí vždycky i průvodčí, který zajišťuje pořádek ve voze, rozmisťování osob, vyvažování a další nezbytné úkony). Řekla jsem jim, že jim rozumím - to se trošku lekli - a pak začali rozjíždět teorie o tom, že jsme míšenka. Řidič se na mě během řazení, troubením a usrkováním čaje podíval a říká: "To je jasná míšenka!" Ostatní přitakávali, jako že jo. To se pozná! Tak jsem jim vysvětlila, že teda fakt ne, že jsem một trăm phần trăm Séc - 100% Češka. Následovala konverzačka o vdavkách, přej nejsou ženatý a hodila bych se jim... no sranda. Byli moc milí, já hulákala přes autobus a vietnamské cudné tiché dívenky jen boulily kukadlama.
Seznámily jsme se s profesorkou z Texasu, která je krapet lonely, a tak s ním plánujeme další povyražení. Všechno taky probíhá standartně, jídlo je pořád stejně dobré...
M.
Taky jsem měla bezva hovor v buse, kde se o mě začali bavit řidič, pasažér a průvodčí (ve vietnamských autobusech jezdí vždycky i průvodčí, který zajišťuje pořádek ve voze, rozmisťování osob, vyvažování a další nezbytné úkony). Řekla jsem jim, že jim rozumím - to se trošku lekli - a pak začali rozjíždět teorie o tom, že jsme míšenka. Řidič se na mě během řazení, troubením a usrkováním čaje podíval a říká: "To je jasná míšenka!" Ostatní přitakávali, jako že jo. To se pozná! Tak jsem jim vysvětlila, že teda fakt ne, že jsem một trăm phần trăm Séc - 100% Češka. Následovala konverzačka o vdavkách, přej nejsou ženatý a hodila bych se jim... no sranda. Byli moc milí, já hulákala přes autobus a vietnamské cudné tiché dívenky jen boulily kukadlama.
Seznámily jsme se s profesorkou z Texasu, která je krapet lonely, a tak s ním plánujeme další povyražení. Všechno taky probíhá standartně, jídlo je pořád stejně dobré...
M.
Žádné komentáře:
Okomentovat