Sapa

Sapa je jednou z turisticky nejvyhledávanější destinací severního Vietnamu. Leží v provincii Lào Cai, nedaleko čínských hranic, asi 350 km od Hanoje. Toto Francouzi vystavěné horské letovisko z 20. let 20. století turisty láká kromě malebných rýžových políček především množstvím atraktivních horských menšin, mezi něž patří např. Hmongové, Daové, Tayové aalší.další.

Vlak nás vyplivl v pátek v 5 ráno na nádraží v mlhou zahaleném Lào Cai a ihned se na nás vrhli řidiči microbusů směřujících do cca 30 km vzdálené Sapy. Ještě před cestou jsme si s Bárou doběhly na nádražní WC, ze kterého jsme měli překrásný výhled přímo do hlavní nádražní haly, protože záchůdky byly jako ve školce odděleny pouze asi metr a půl vysokou zdí a neměly žádné dveře:-). Pak už jsme nasedly a klikatými serpentýnami se šplhaly do 3000m vysokých kopců.

Po příjezu do Sapy se na nás opět vrhli naháněči z místních hotelů, kteří nás zoufale tahaly na prohlídky pokojů za fantastické ceny. Také jsme poprvé viděli místní "menšiňáky", když se na nás sesypal houf Hmongských stařen ve snaze prodat nám nejrůznější zboží, vyšívanými dekami počínaje "stříbrnými" náramky a naušnicemi konče. Nakonec jsme se ubytovaly v hotelu Mountain View za 5 dollarů na osobu. Jelikož jsme měly jen 2 dny, rozhodly jsme se využít některý z výletů, který hotel nabízel. Na první odpoledne to byl výlet do Hmongsko-Daoské vesnice Ta Phin a návštěva Stříbrného vodopádu Thac Bac spolu s průsmykem Tram Ton. Po dopoledním nakupováním a neustálém smlouváním (koupila jsem dvě šály za 75 Kč přičemž původní cena byla 300 Kč za jednu :-) jsem se etnologicky navnazena třásla na vesnici Ta Phin.

Po zaplacení vztupu 15 Kč a zejména po příjezdu do vesnice už bylo jasné, že možná není něco zcela v pořádku. Jakmile džíp zastavil, se asi 15 Daoských žen srotilo kolem auta. Musím přiznat, že se nám vylézat moc nechtělo...Začal již tradiční kolotoč otázek "Jak se jmenuješ?" "Odkud si?" "Když si něco koupíš, že si to koupíš ode mě?" atd. Každá Daoská žena si vybrala svoji oběť do které hučela po zbytek cesty . Super. Ja jsem měla štěstí, neboť "moje" žena mluvila skutečně velice dobře anglicky (mnohem lépe než všichi Vietnamci, které jsem doposud slyšela mluvit...) a nebyla zdaleka tak dotěrná jako její "kolegyně".

Pomalu jsme procházeli vesnicí rozprostřenou mezi políčky a na některé z nás začala padat deprese. Co to proboha je?? Kde to vlastně jsem? Byla to směs prapodivných pocitů, které člověk zažije když se setká se "skutečnou??" bídou. Zároveň si člověk vlastně uvědomí paradox celé cesty. V této lidské zoologické, v domě ze zbouchaných prken, kde dým od ohně prostupuje jen záře TV a kde si usoplené děti hrají na pytlích s rýží, mě najednou začalo napadat jak to doopravdy je. Co za touhle obdobou rezervace stojí? Ptala jsem se "mojí" Daoské ženy, jestli se jim líbí, že k nim do domů lezou cizí lidi a že je očumují a fotí. Dala najevo, že se jim to nelíbí, ale že jsou rádi, že si přivydělají. Nakonec jsem si, aniž by naléhala, koupila kabelku. Dojemné bylo, že když při odjezdu ještě doběhla džíp, aby mi dala ještě minikapsičku. Jen tak…

Tenhle výlet mi dobře neudělal asi na rozdíl od postarší Britky, která zjevně opovrhovala i námi natož nějakými Daoy. Špatně jsme slyšely, co říkala. Pak jen řekla: „Jooo oni neumí anglicky…“ Naše vysvětlování, že jsme ji neslyšely už nebylo bráno v potaz.

Znechuceny jsme změnily plán na druhý den, kdy jsme měly absolvovat návštěvu takovýchto šesti vesnic. Naplánovaly jsme 10km dlouhý výlet po svazích hor mezi normálními vesnicemi. Měli jsme Hmongskou průvodkyni, která sice neuměla ani číst ani psát, ale mluvila opět velmi dobře anglicky a výlet se vydařil. Svítilo slunce a možná jsme s žněmi a koupajícími se kluky viděli i normální obyčejný a pravý život na Sapě.