Zpátky doma

Tak jsme se včera po dlouhé době vrátili domů. Už už jsem téměř zapomněla jaká je v Hanoji v lednu kosa. Takže se zase klepu, jako před dvěma lety, nabalená jako pumpa ve vymrzlém pokoji. Jen pro představu mám na sobě momentálně dvoje tepláky, dvě mikiny a ještě Samitovu péřovou vestičku a že bych se teda nějak vařila, to ani snad moc ne. Co bych teď dala za zasmrádlou komůrku bez oken :-).

Z výletu na Centrální vrchovinu se nakonec vyklubala relativně veliká okružní jízda po středním Vietnamu a rozhodně toho nelituju. Bylo toho tolik, že ani nějak nevím, kde začít.

Po příletu do prosuněného Danangu jsme se po asi dvou hodinovém dohadování s chlápkem z přeplněného mikrobusu do Kontumu rozhodli, že jedeme do Hoi An. Jídlo je tam výtečné, já vydržím prolézat místní staré dřevěné domy nekonečně dlouho a navíc zelené autobusy MaiLinh směřující do Kontumu byly už vyprodané.

Po dvou dnech jsme se tedy s už zeleným autobuskem vydali na už dluho očekávanou cestu částečně se klikatící podél Hočiminnovy stezky.

Dneska je pondělí 17. a já jsem zase nějak nestačila dokončit předchozí příspěvek. Včera zmítající se v agónii pravděpodobně způsobené za normálních okolností vynikající lepkavou rýží známoou také jako xoi, jsem nezvládla nic jiného než nahrát pár fotek na Flickr.

Myslím, že ani nemá snad smysl tady vypisovat celý itinerář našich cest, protože by to stejně nikoho nebavilo, tak proto stručně.... bylo to super :-). Najezdili jsme x set kilometrů a zadky máme jak z oceli. Myslím, že střední Vietnam je jednou z nejkouzelnějších částí Vietnamu (což ovšem rozhodně neplatí o hatmatilce, kterou se tam mluví) a doufám, že ještě aspon pár let zůstane takový jaký je - s malebnými venkovskými domečky a absencí ohavných trubkovitých domů, kterým se tu říká "nha bao diem" dům jako krabička od sirek - úzký a vysoký.