Všude dobře v Mai Châu nejlíp

Je tu 11°C , kouří se nám od pusy a už pátý den v Hanoji nepřetržitě prší. Honza se co nevidět vrátí z prosluněného jihu ajajajaj... Jaro tu stojí za prd a je dobré tak akorát pro stromy - což je evidentně nějaké místní moudro, vzhledem k tomu, že nám to tu každý až do zblbnutí opakuje (no ono to koneckonců dává i docela smysl, že ano, když leje jako z konve a z listů se spláchne ta 2cm vrstva prachu.)

Na poslední 4 dny Honzova výletu máme v plánu třešinku na dortu - na motorkách pořádně prodrandit Mai Châu a okolí.

Na autobusovém nádraží v Mỹ Đình je vřava jako obvykle, naháněči šílí, ječí a histericky se rvou o každého potencionálního zákazníka. Paní na přepážce nám oznamuje, že už nic nejede (je 8:45) - to je teda kec. S bárou zmizíme v houfu naháněčů hlouběji v nádražní hale a hned se najde jeden extrémě nepříjemný, který nás cpe do hyper luxusního dálkového autobusu s novými fialovými lehátky.

Mai Châu sice leží v horách jen cca 130 km od Hanoje, ale člověk přeci jen musí šplhat přes krpály aby se tam dostal, takže nám cesta zabere asi 5 hodin. Pořád leje a i v buse se nám od pus kouří. No jo.. klimujeme vostopéro, asi tak na 10 řekla bych. Místní hudební produkce (na plný koule) nás pomalu uklimbá a kolem 1 po O se probouzíme na křižovatce dálnice č.6 a silnice vedoucí do Mai Chau.

Pořád leje. No nikdo z toho není moc nadšený (už vůbec ne já v jediných plátěnkách, a kalhotách, které mám a omezeným množstvím ponožek), ale co se dá dělat. Nasedneme na xéómy a sjíždíme do údolí kolem rýžových polí až do vesnice Lac, kde se ubytováváme v tradičním thajském domě na kulech nhà sàn. Ačkoli vesnička je to už turistická, pořád se to dá ještě snést neboť většina turistů (jak místních tak zahraničních) stejně nevytáhne paty a jen se porjíždí na kolech po vesnici, případně ucucávají alkohol místní provenience dlouhými bambusovými brčky z masivního keramického "džáru".

Protože prší, nikde není ani noha. Pára stoupá okolních hor, nebe je tmavě šedomodré a nám už je úplně jedno že prší.

V Mai Chau žijí menšiňáci Bílí Thajové, kteří jsou proslaveni pohostiností a chovem vynikahjcích ryb (taky jsme si jednu dali k večeři a chutnala i Honzovi, který se nad ní nejdřív krapátko vofrńoval). Bydlíme v domě č.19 s výhledem na rýžoviště za 200 000 VND s plnou penzí. Paní majitelka je snad neusměvavější člověk ve Vietnamu a po krátkém seznamovacím rozhovoru zjišťujeme, že si vzpomíná na několik Čechů, kteří sem pravidelně jezdili na výkendy - najvíce na Evu a Mirka, jehož budnu stále nosí její manžel. Druhý den se probouzíme do lehce oblačného dne, půjčujeme si motorky a po krátké instruktáži o řízení motorky vyrážíme.

Mraky se trhají a slunce začíná pomalu pražit. To jsme snad už ani nedoufali. Počasí je nádherné, nebe modré a my se už jen kocháme svěží zelenou všude kolem nás.

Projíždíme okolní vesnice po mini alsfaltce, fotíme rejži a já ještě stihnu pobavit půlku vesnice svým fatálním jak širokým tak dlouhým pádem (a zjišťuju, že se tu říká chytat myš a ne zajíce jako u nás :-). Takhle jsem se nenatáhla snad naposledy, když mi bylo 10 (tanečnice ať se laskavě zdrží komentářů).

Druhý den vyrážíme na výlet k tyrkysově modrému jezeru / přehradě Hòa Bình, na řece Đà, kde byla v roce 1994 dokončena stavba vodní elektrárny zásobující celý severní Vietnam. Cestou klikatící se po členitých svazích hor míjíme nádherné vodopády, o kterých naštěstí snikdo nikde nic nepíše, protože kdyby se psalo, už by tam nejspíš bylo něco připomínající betonovou klouzačku.

V podělí ráno se loučíme s paní majitelkou a v psycho mikrobuse pravděpodobně trhající rychlostní rekordy na trase Mai Chau - Hanoj pádíme domů.

Tahle jízda byla přesně tou poslední a nezbytnou kapkou silně koncentrované vietnamské esence kterou Honza s Míšou potřebovali :-)