středa 24. října 2012

Škola života!


Vzorová věta ze včerejška:

"Thu (Marta) và Mai (Buba) mải học tiến sĩ để quên lấy chồng!"

"Thu (Marta) a Mai (Buba) byly tak uneseny studiem (doktorského programu) až se zapomněly vdát!"

Je to zvláštní, ale výraz "ế chồng" - "zůstat na ocet" tu oproti minulým pobytům slýcháme dosti často....





 Jojoj... být tu "ế" v našem věku není teda vůbec žádná sranda :-D



neděle 21. října 2012

Den žen a bánh tômy


To byly pokusy o samospoušť :-)

 
Tak nám včera zablokovali blogy. Přirozeně ne jenom nám, ale celýmu Vietnamu nefungoval Blogspot a oficiálně teda pořád nefunguje. No díky malému chytrému prográmku se interweby jako mávnutím proutkem odblokují a člověk může relativně neomezeně surfovat.

Kromě zablokování blogů - což mě dost naštvalo, protože jsem zrovna včera chtěla psát o škole - se včera konaly oslavy Dne žen. Už dva dny předem byly ulice plné květinových paní, prodávající nejen normální živé květiny omotané v příšerných celofánech a barevných papírech posypané třpytkami, ale také plastovo-papírové květiny. 

My s Bárou a Mášou, což je Ruska, v Hanoji totálně ztracená, jely na bánh tôm - krevetové koláčky - k Západnímu jezeru. Vhledem k tomu, že se u Západního jezera rovněž nachází "ulice lásky", kde se mladí projíždí na motorkách a kochají se romantickou krásou jezera při louskání slunečnicových semínek, byl tam totální nátřask. 


Tolik lidí jsem tam snad v životě neviděla. Již tradičním vrcholem výletu a hysterie byl  příjezd do ulice s bánh tôm, kde na každém metru a půl stojí superagresivní naháněč, který vás chce stáhnout z motorky na nahnat do své občerstvovny. Skáčou před motorky, sahají člověku na řidítka za jízdy a tak. No... Už jsem skoro zapomněla, jak nesmírně mě to vytáčí. Vždycky mám největší chuť slézt a jednu jim pleskout.



Jinak to bylo fajn, lidi jezdí jako magoři, ale tak to už je místní folklor. Máša se přestěhovala, s bývalými spolubydlícími, Rusy, zažívá nějaké totální drama, takže je moc ráda, že ji bereme ven a ukazujeme jí to tady. Chudáka ji donutili bydlet v sice super luxusním bytě v nejvyšší budově Hanoje, ale v totální hanojské zaprášené řiti asi 40 min. od školy. Insane...



Dneska jsme měly jít ještě s Luisem na Mozarta do opery, ale lístky jsou už douuuuho vyprodané. Takže nic. Dokonce jsem si koupila šaty a boty a nic z toho není. Půjdeme jindy no. Co se dá dělat. Stejně máme úkoly do školy, tak je aspoň uděláme nějak. A navíc musíme dneska ujít 3 kola kolem Leninova parku, protože jsme včera nešly...

Chodíme do školy! Huráááá!

I když jsme si to tradičně ptedstavovaly úplně jinak - klasika - vypadá to docela ok. Místo ústavu historie chodíme na ústav vietnamistiky, resp. na vietnamštinu. Školu máme každý!!! den 4!!! hodiny od 8:00. Bývalý (James) dean už tu není. Jen jednou jsme ho zahlédly v kukani pro ostrahnu, tak nevíme, jestli nedělá teď vrátného. Ostatně, byl to docela zmetek thầy Chính. Ani jeho pravá ruka, sekretářka cô Yên tu už není. Možná spolu někam prchli, nebo jí unesl spolu se všemy dongy/dollary, které od nás neustále za všechno chtěl :-) Teď žijí v nějakém tropickém ráji.

Máme tedy nové vedení a vypadá, že to špale o dost lépe. Už jenom vzhledem k tomu, kolik máme hodin a jak oficiálně přísnou máme povinou docházku.

Naštěstí víceméně všichni, kdo jsou v naší skupině, umí docela dobře vietnamsky. Dokonce jsme absolvovali rozřazovací test, který spočíval v sepsání 10 vět o sobě. Pak ale naštěstí následoval mini rozhovor, takže nás dali dohromady relativně dobře.

Už tradičně je tu milion Rusů z Petrohradu, Moskvy a Vladivostoku. Jsou mezi nimi dost značné rozdíly snad ve všem, co si člověk dokáže představit. My máme ve skupině asi 4 z Vladivostoku, který učitelka neustále zaměňuje za Vladimirvostok :-D a pak dva z Moskvy. Mezi nejvýraznější postavy ruské skupiny patří IVAN. Ano... skutečně se jmenuje IVAN a vypadá jako by vypadl z komedie parodující Rusy. Snoubí se v něm snad všechny stereotypy, které si pod Rusem Ivanem dokážeme představit. Velký svalnatý macho s hluboký hlasem v mini vobcuc tríču, s vypoulenýma očima, který zásadně jezdí bez helmy a zjevně je alfa samcem této skupiny. Jen pro upřesnění, jeho vietnamské jméno je Mạnh, tedy Silák/Silný. No, ne že by mě to nějak zásadně překvapovalo.

Další skupinku tvoří jsou tři ukrajinští Vietnamci. Mluví normálně vietnamsky a nechtějí tu být.

Úplnou senzací je však skupina čtyř, resp. tří Severokorejců. Jsou to 17- 18 letá dítka místních severokorejských diplomatických kádrů a učí se vietnamsky, aby pak mohli studovat AJ na místní univerzitě. Dva z nich tu odchodili střední školu - proč teda chodí k nám do školy, to teda fakt netušim - a jedna slečna - robokopka Pe, která se učí vietnamsky jen 5 měsíců a teda dost válí. No je taky docela možné, že je jí pětatřicet a už tady pár let špízuje. No, to nebylo pěkné, ale co. Máme teorii, že všichni 3 jsou tajný a vzájemně na sebe donášej. Ehm.

První hodina byla naprosto skvělá, protože se paní učitelka chtěla nějak seznámit a tak nás poprosila, abychom jí pověděli něco o své vlasti. No.. My byly v pohodě, až na to, že Báře říká - ještě teď - Buba, Beba, Bubu, Bába a tak. Pak přišli na řadu Rusové z Vladimirvostoku. Říkali, že mají rádi Putina a když se jich zeptala proč, jestli udělal něco dobrého pro jejich zemi, tak řekli, že neví. Na to jim v mžiku vmetla, proč ho teda mají rádi, když neví?! No... to jsme se smály s Bubou poprvé a ještě ani nevěděly, co nás čeká dál.

Na řadu přišli Ukrajinci Vietnamci. Chlapci jménem Vân se učitelka děsně smála, že má holčičí jméno. Kluk si dal ruku ke spánku, aby se na ní nemusel dívat a sednul si (tady se totiž vstává, když člověk mluví :-). Když ho vyzvala, aby si stoupnul a pokračoval, jen znechuceně zakroutil hlavou jako že fakt ne. Pak se ho ptala dál. "Máš rád Vietnam?" "Ne!" "Máš rád Vietnamce?" "Ne!" Smála se na celé kolo a my zase jen nevěřícně čučely.. No.. a tak to skončilo.

Pak ale přišli na řadu soudruzi ze Severokoreákova. Všechny totiž bude zajímat, jak to v Koreji vypadá a tak, říkala. Od toho momentu jim neřekla jinak než hai đồng chí - dva soudruzi a zase se pořád jenom smála. Slova se ujal vedoucí jejich skupiny Mim a mluvil. Pak mu skočila do řeči a s typickým řehotem se ho ptala, co by dělali, kdyby Kim Čong Un zemřel. My s Bubou si nebyly jisté, jestli se na to skutečně zeptala nebo co to vlastně bylo. On se začal orosovat a nějak se k tomu blíž nevyjádřil. Padlo tam něco ve smyslu, že celý národ stojí za vůdcem a tak. Pak se na plný koule rozjela debata o plánovaném hospodářství a tržní ekonomice. Učitelka říkala, že si taky dřív myslela, že plánování je dobré, ale pak zjistila, že je to úplná blbost. Že se přeci pak nikdo nesnaží a tu zemi to akorát rujnuje. Že VN byl děsně chudej, pak se ale otevřel světu a začal vzkvétat. Taky by to přej měli zkusit :-) To už Mimovi tekly čůrky potu po těle a začal vysvětlovat, jak v KLDR se všichni snaží stejně, protože ví, co dluží zemi, jak se tam všichni mají stejně dobře (což od kluka ve značkovejch oblečkách a se zlatým náramkem znělo trochu podivně) a tak.

Další den jsme měli znovu za úkol představovat svou zemi. Nás to minulo... naštěstí (kolikrát ještě budeme muset tyhle pindy přeříkávat??). Korejka Pé tomu ale neunikla a mluvila o Pchongjangu. Je to prý krásné město, nejkrásnější na jaře, kdy mladí lidé chodí na vycházky na horu XY (nevím, jak se jmenuje) a tam "chia sẻ hy vọng" - sdílejí své naděje. Taky má KLDR tu nejlepší zdravotní péči na světě. Já jsem si myslela, že jsem se přeslechla, takže jsem se jí ptala asi třikrát, co že to mají nejlepšího na světě???, než mi došlo, že skutečně myslí zdravotní péči. No nic.

Pak ještě proběhla epizodka se náboženstvím. Vietnamci si totiž myslí, že lidé co nevěří, nejsou dobří lidé a tak se nás ptala v co věříme. Severeokorejci samozřejmě říkali, že v nic, že po smrti nic není, z čehož ona byla úplně paf, protože na dálném východě přece všichni v něco věří. (Myslím, že to jen tak plácla, aby je pošťouchla).

No byl to teda nářez. Pak jsme to vyprávěli jednomu z místních správců koleje, a ten se řehtal na celé kolo. Najvíc ho pobavilo jarní sdílení nadějí.

Tak jsem zvědavá, co nás čeká dál. Zatím to je docela legrace.


sobota 20. října 2012

Hanoi 2012 F/W

Bangkok airportVietnam Airlines - bez 13. řadyTak tady naštěstí nbydlímeBara and the decoration
Xoi - sticky riceFor ETPři krysím útoku byla MowMow v době naší nepřítomnosti evakuována do taškyLuisitoOn the ký túc xá wall...
Our room - 3rd floorThe trap is ready...Už jen tam namontovat buchtičku...a...A je tam. Vypadá dešně malá, ale vůbec malá nebyla!Nộm hoa chuối - Salát z banánového květu
Nộm hoa chuốiVšestranné využití hůlekA chopstickMZ155772.jpgTrà chanh - čaj s cistronem je teď hitovka všude

Hanoi 2012 F/W, a set on Flickr.

Tak nějak fungujou interweby, tak tady máme první mini dávku fotek.

Za chvíli pojedeme asi někam na výlet. Asi do hor u hranic s Laosem, do Điện Biên Phủ - tam, kde cernovlasý lid nakopal frenchie skinny asses v 54'.

Pak budou huraaa o něco zajímavější.

Tak paaa jdu na O.

M.

pondělí 8. října 2012

Rozinky a mandle

Tak to je nás pokojík jako ze škatulky. ANO! Máme okno! A ANO vidíme strom! Fotka je hnusná, ale to teď není tak úpně důležitý. Internety pořád nic. Zítra je jdeme řešit. Again... Monkáčský interwby prostě nefrčej.

V noci jsme tu měly krysí poplach č.1, ale pravděpodobně byl falešný.

Pro Ladu: Dnes proběhlo setkání s Mr. Vingem :-D Dělal, že nás nezná, ale pak se nějak rozvzpomenul či co...??? a s úsměvem nám sdělil, že nemůžeme studovat na Ústavu historie, ale musíme chodit na B7bis na vietnamštinu. Jsme teda ceý žhavý, kam nás James Dean thầy Chính přiřadí. Viva la trình độ A..B?... Hlavně nezapomenout koupit ty sušenky, aby z toho aspoň něco bylo!


Některé zastávky jsou oproti našemu minulému pobytu super upgradované. Byly tu totiž nainstalovány LED svítící panely oznamující ne čas, ale vzdálennost jednotlivých xe buýtů od zastávky! Zatím jsme viděly jen jednu, ale třeba se to rozšíří. Popravdě jsem nikdy nepochopila k čemu to je, protože tím konkrétním  busem člověk jet tak jako tak musí - teda alespoň tady. Leda, že by chtěli kádři vyjít vztříc účastníkům hormadné dopravy tím, že jim sdělí, kolik času  - resp. jak daleko - mají na uhasení žízně v místním giải khátu - občerstvovně.

Ve Vietnamu jsou v autobusech vždycky dva obsluhovači. Jeden řidič a druhý lísky prodávající a všechny konstatně buzerující muž. Jelikož ten druhý neustále všechny prudí, aby se co nejvíc namáčkli do zadní části autobusu, protože jen tak se tam vejde ne 50 ale 200 lidí, mazala dnes jedna  slečna ve 21čce rychle do zadní části. V té rychlosti si ale asi neuvědomila, že si nekoupila lístek (od října zdražil ze 3 na 5 kč). Lístkový pán na ni spustil přes celý bus, zavolal si ji k sobě dopředu a přede všemi ji dal asi 3 min monologovou čočku o tom, že takovýmhle chováním negativně ovlivňuje všechny Vietnamce (pravděpodobně si myslel, že nás už to ovlivnit nemůže nebo co :-) a v podstatě tím ničí celou společnost. No, chudák šestnáctka s culíkem...


Urban gardening se začíná prosazovat nejen v Holešovicích a Kokoze, ale i na jedné z nejrušnějších ulic Hanoje Đại Cồ Việt. Zeleninka z takové zahrádky bude asi mňamka  a rozhodně an toàn - bezpečný. To je slovíčko, které se momentálně asi nejvíc používá v souvislosti s potravinami.


Ladušák! Tohle je ten kdysi zelenej hnus, kterej zakázali postavit, protože byl moc vysokej. Tak takhle to vypadá teď. Pořád to teda neni hotový a nikdo tam nebydlí, ale krásný to je. To zase jo.

Bára právě úplně šílí kvůli nesynchrovanizovanejm účtům picasy a google acc., který nemůže zaboha sesynchronizovat, protože jí vzájmeně vždycky odlhásí z jednoho účtu účet druhý. To znamená, že nemůže uploadovat žádný fotky. No jo. Život neni asi peříčko nebo co.

sobota 6. října 2012

Na bún chả v obýváku

Šly jsme s Bárou na bún chả do oblíbené bůnčárny a protože tam bylo moc lidí, posadili nás do obýváku v prvním patře. Zarazilo nás velké množství vycpanéhho ptactva a podivné molitanové dekorace nalepené na stěnách a stropu. K vidění na obrázku "Orel na rudé zeměkouli".




čtvrtek 4. října 2012

A jsem tu zas...

Je to tak. Zase sedim v internet labu bez zachodu, jenom s musli a mini odtokoem v dlazdickach.

Vcera jsme s Barou opet po roce a kousek pristaly v Hanoji. Privital nas stary znamy pach plisne, smogu, huceni motorek a ulepeny hic.To vsechno se spojilo s pocitem, ze se vlastne vracime zpatky domu. Vsechno je tak, jak ma byt. Mysaci z Cafe Com nas hned poznali, pan vratny taky, blazen s jednim vycenenym zubem pumpujici kola pred A3 porad pumpuje a pravdepodobne je na svem miste i mighty Ratman!

Panove z officu (kam nas poslal i muz z koleje, ktery to precedil pres horici vinatabu - vietnamska cigareta) byli nadseni, ze nas zase vidi, okomentovali nase postavy.. prej jsme bejvaly tlustci - no jeste aby ne, kdyz jsme tu posledne pribraly min. 5 kg.

Rekly jsme jim, ze chceme bydlet na B7bis - nasi minule koleji, na coz nam okamzite vpalili, ze tam chceme jen abysme mohli balit kluky - asi myslel 19 lety na 12 vypadajici vietnamsky mysaky z tech. univ Bach Khoa. Joo to tak. Samo nasledovala klasicka smrst otazek.

Oni: Uz jste mely VN kluka?
My: Ne!
Oni: Chcete?
My: Hmhmh .. ani ne? 
Oni: Tamhle sedi jeden a je to hezkej kluk! - ukazuje na zidli sveho spolupracovnika sediciho asi metr od nas a sklebi se. 
My: Hmm.. Eee No..Taky se sklebime.
Oni: No jo.. V Bach Khoa je jich dost! Stejne tam chcete bydlet jenom kvuli tem klukum, ze jo!?

Ouuuu jeeeee! Ze je to porad bavi??!! Pubertaky zastydly...

Vyfasovaly jsme polstare - za deky se plati! A ty zatim nemame - stejne je nepotrebujem..  i kdyz.. tedka mi dochazi, ze bychom je mely koupit nez prijde zima, protoze pak bude min. 3x drazsi...

Jinak je vsechno ok. Bydlime ve 3!!! patre s Ganou - Mongolkou, ktera tu zije uz 10 let a ma lednici!!! Zname se s ni uz z minula. Navic Gana jezdi porad nekam pryc, takze tam budeme asi docela samy.

Vecer na me padla nejaka silena trudomyslnost, kterou nezahnal ani caj z trezalky, ani slivovice. Chtela jsem jet domu uz dneska, nechtela vybalovat (nase skrine byly stejne ohovinkovane od gekonu - ano, to se pozna a jeste od neceho, co jsme nepoznaly) a vubec. Nazvala bych to sekundarnim kulturnim sokem. I kdyz ani to nejak nechapu, protoze to tady znam a vubec nic me nesokovalo. Tak nevim co to teda bylo.

No... dulezity je, ze je to pryc a ze se mi tu zase libi. Nakoupily jsme caj, uterku, kolicky a spoustu dalsich veci. Ted si jen skocit pro hoc bongy - stipendium a poradne to tady roztocit!

Uz jenom nejak vyresit skolu, interweby a motorky.

Tak zatim pa!