Celý Vietnam šílí a připravuje se na Tet - lunární nový rok. Na ulicích jezdí neskutečné množství manarinkových vozítek.. všechno se lakuje, všechno se čistí.. no prostě je to tady a další rok máme před sebou.
"Takovýho masa! To už nemůžeš?" Řekla bych, že maličko narážela na to, že vždycky bun cha celé vyluxuju a ještě dojídám nudle a šťávičku od holek.. Na svou obranu jsem paní vysvětlila, že dneska toho masa bylo nějak víc než normálně - podezřívám jí, že se jí mě zželelo, jak mě tu viděla samotnou a trochu masa mi přidala! A ona mi s úsměvem odpověděla, že je přeci zítra Nový rok, tak proto! Pak následovala už klasická konverzace: odkud jsi.. kolik ti je let..
Tak jsem se ze sluncem zalitého jihu před dvěma dny možná až příliš rychle do promrzlé Hanoje. Přestěhovala jsem se do nového pokoje u vietnamské rodiny. Bydlím kousek od koleje, ve 3. patře, v relativně klidné ulici. Teda pominu-li školu, která stojí cca 2m od "našeho" domu. Samotná existence školy by snad ani v nejmenším nevadila, nebýt dětí, které začnou kolem 6:30 zpívat tzv."mňoukačky" (copyright Bára :-), mlátit do gongů a nebo prostě jen tak řičet. Moje okna jsou tak blízko, že jim dokonce můžu číst z tabule. Jakmile mě spatří, začnou řičet ještě víc.. Prostě je tady docela legrace.
Člověk by možná řekl, že má ta promrzlá Hanoj zvláštní kouzlo... a ona má, stejně tak jako Praha na přelomu listopadu a prosince, jen s tím rozdílem, že v Praze se člověk těší, až si zaleze do pokoje, či bytu, uvaří si kakao, případně čaj a bude ten marast pozorovat z tepla domova. Tato podzimní romantika se tu ovšem nekoná, protože ve vietnamských domech není topení. Nikde.. ani v kavárnách, školách, úřadech.. prostě nikde. Je legrační pozorovat děti sedící v lavicích v rukavicích a čepicích a jejich učitelku, jak hlásí do mikrofonu aby ji všichni žáci přes tykulichy dobře slyšeli.
Teď už pominulo vánoční "šílenství" a celý Vietnam se pomalu začíná horlivě připravovat na Tet - nový lunární rok.
