Axena, který s námi měl jet na výlet, napadl hnusák zanzara tigre (dengueovej komár se jmenuje jinak, ale taky je pruhovanej...) a nakazil ho horečkou dengue. Nemůže s námi leteť do Điện Biên Phủ. Damn.... Původně jsme si myslely, že si z nás dělá šoufky, ale očividně ne. Naštěstí to zachytil včas, takže ho nečekají žádné zběsilé procedůry, ale jen se bude teď ládovat pilulkama. Dneska odpo za ním jdeme, nakoupíme pomeranče, do pytlíku phở mang về a budeme doufat, že se brzo uzdraví.
Letíme nějakým prskoletem ATR Turboprop zítra v půl 11. Když jsem googlila, jak to letadlo vypadá, vypadlo na mě toho docela dost. Vím tedy, že umí, někdy i úspěšně, přistát na vodní ploše (škoda, že letíme přes hory...) a že se dá přemontovat na party letadlo s otáčecíma židlema!
Jinak jsme na tohle horské městečko docela zvědavé. Pravděpodobně navštívíme největší site - tedy bunkr a bitevní pole spolu s mega památníkem.
Pak si pronajmeme moto a budeme se kochat krajinou a menšiňáky. Huráááá!
Štve mě, když mi projíždějící motorka pocáká brejle! Když prší...
Miluju phở! Bára jí nemůže ani vidět. Dneska si jí ale dala, aby mi udělala radost :-)
Budeme zpívat písničku na pěvecké soutěži příští měsíc. Písnička se jmenuje Vietnam, můj domov. Pro evropské ucho má ze začátku totálně disharmonickou melodii, takže to první sloku zní fakt strasně, než se všichni chytí.
Prý bychom si měly pořídit slavnostní tradiční obleček áo dài. No nevim, nevim... Bělošky v tom vypadaj dost nablble. A ne jenom ty...
V pátek jedeme na výlet do hor. Huraaa!
No a to je asi tak všechno. Teda kromě toho, že v noci nemůžu spát a ráno taky ne, protože tu od 6:00 buší basketbalisti na dvoře. ???!!! Je to tak.
Minulý týden jsme byly pozvány jednou z našichh bývalých učitelek na večeři. Když nás zvala, ptala se, jestli máme rády hotpot (hrnec s vývarem, kam se hážou další ingredience a vaří se přímo ne stole). My odpověděly, že ano a začaly jsme se docela těšit. V pátek odpoledne nám přišla sms, že se máme dostavit v půl 7 do podniku Ba ba ao quê - tedy Želva z venkovského rybníčku. V tom okamžiku nám došlo, že hotpot se nekoná a že jsme pozvány na želvu.
No.. moc se nám nechtělo. Jedly jsme už asi všechno od žab, přes psa atd., ale želvičku se nám nějak nechtělo. No nakonec si nás přece jen našla.
Pozvání od učitelky se nedá moc odmítnout a tka jsme šly.
Učitelčin manžel objednal dvě želvy, kterým před námi zlomili vaz a pak je nechali vykrvit do malé flaštičky od vodky Ha Noi - ve které prý byla nalitá vodka ruská :-). Tyto moncé, ozdravující a všelijak posilující panáky jsme pak vypili (na první fotografii je vidět). Následoval panák se žlučí, ale ten jsme odmítly, že jsme přeci jen dívky (taky byl celý zelený a moc se nám do něj nechtělo).
Pozitivní je, že (vzhledem k tomu, že naše učitelka je těhotná) je želvá maso obvzláště vhodné nejen pro muže, ale i pro ženy!
Tak konečně taky něco pro nás...
Jinak jídlo bylo... no, je tam prostě děsnejch kostiček a krunýře, takže je to pro vožírače kostí, což já moc nejsem. No špatný to rozhodně nebylo, ale myslim, že jí už znova jíst nemusim.
Tak se týden s týdnem sešel... je asi na čase zase něco napsat.
Mám se pořád dobře.
Vlastně asi čím dál tím líp, konečně se začalo ochlazovat a i díky tajfunu, který se přehnal přes JV
Asii, se tu krásně vyčistilo nebe a my poprvé dokonce zahlédly i hvězdy
na nebi při pravidelné aktivní chůzi v párku. Každý (skoro) den chodíme 3
kola velmi svižnou chůzí kolem jezera v Leninově parku ( teď se jmenuje
park Sjednocení, ale stejně mu všichni říkaj Leninův park - my mu tak
teda taky říkáme...). Celkem to činí 6 km a je fakt, že z nás na
zpáteční cestě desně leje. Dokonce tak, že se sem tam musíme občerstvit
vmístní bia hoi - pivnici.
Tvz. Leninův pár(e)k je vždy plný pohybuchtivých lidí a cvičenky aerobiku se staly oblíbenými hrdinkami youtube videí. Myslím, že taky musim nějaké to video co nejdřív natočit :-)
Ve škole je všechno vlastně pořád stejné. Učitelé každou hodinu
vyhrožují nepřítomným spoužákům z Vladimirvostoku, že můžou mít jen 4
zameškané dny.. no je to stejně asi kec. I když to vypadá, že vedení
přitvrdilo. Dokonce se píše i docházka. My s Bárou (jen pro informaci, opět sedíme v 1. lavici) nezameškaly ani
jednu!! hodinu a šetříme si je na výlet do Dien Bien Phu. Tam letíme v
pátek 9.11. ráno s kamarádem Axelem momentálně žijícím v Saigonu.
Se soudruhy s KLDR je skutečně o zábavu postaráno, zejména když asi
po osmsetpadesáté popisujeme rodné město/zemi apod. Pchjongjang je krásný a
hlavně čistý, oproti zadělané Hanoji neznečištěný, neb vláda reguluje počty aut.
Přece by si to tam nezaneřádili vyjfukovajma plynama... :-D Taky na jaře
chodí grilovat maso a mladí lidé pořádají výstupy na horu, kde sdílí
své naděje v budoucnost.
Učitelka po takových sděleních koulí očima a
když soudruzi nejsou přítomni, ptá se nás, jestli si myslíme, že je to
stktuečně tak, jak chlapci říkají. No,
na to ji samsebou řekneme jen to, že tam holt nemaj žádnej benzín a tak
tam ty auta ani jezdit nemůžou. No jo.. ona se pokoutně usmívá a říká,
že je to pravda.
Severokorejci taky
prohlašují, že kdyby byla válka - jihokorejci totiž konstatně říkají
nepěkné věci o prezidentovi KLDR a tudíž se musí bránit, tak by bylo
hotovo za 3 minuty. Doslova říkají "Nếu có chiến tranh thì Triều Tiên thắng luôn!" - "Kdyby byla válka, tak KLDR okamžitě zvátězí!" NO... to tak leda kdyby ty rakety nesli na zádech jeřábi, co vlzétli k nebesům , když se narodil Kim Čong-il...
Ze severokorejské
skupiny je jediná Pé relativně "normalni". Aspoň pořád nemele o vítězství a tak. I když
si teda taky myslí, že v KLDR je ta nejlepší zdravotní péče na světě.
Máša jí tuhle seznamovala s iphonem. Líbí se jí moje chlupy na rukou .-) a taky říká, že jsem weak,
což mě teda dost baví...
Tak a další den je tu...
Severokorejci mi hnuli žlučí, když začali prohlašovat, že Thajsko nemá žádnou historii - očivině proto, že podle nich dostatečně neválčilo (jako v historii nebo co :-). Když jsem se rázně ohradila, paní učitelka mi "vysvětlila", že si Kim dělal legraci. Grgrgrgr.... Asi jim půjčím Camp 14 - just to let them know... Taky prej nemaj v KLDR žádné modelky.
Vůbec by mě zajímalo, co si skutečně myslí. Není prostě možné, aby se jim (jakožto týnejdžrům) nelíbily všechny ty vymoženosti, na které ve VN musí 100% narážet na každém kroku. Všude jsou reklamy na facebook, všude jsou barevné bilboardy propagující imperialistické západní a jihokorejské produkty, po kterých se tu každý může utlouct, smartphony nejrůznějších typů vidí člověk všude kolem sebe... A do toho chodili do školy s Vietnamci (mladí Vietnamci jsou des posedlí západem a Kpopem - jihokorejský pop) a teď se zápaďákama.
Zděšující je, jak jsou vymytě agresívní a draví. To je něco, co mě na nich nesmírně vytáčí a vzhledem, že sedí hned vedle mě si asi nemohli nevšimnout některých mých znechucených pohledů na věty typu: Japonci a Japonsko jsou navždy našimi největšími nepříteli - mãi mãi. Ne, že bych nechápala, z jakého důvodu chovají k Japonsku tuhle zášť, ale zkrátka v tom člověk nenachází ani špetku prosotru pro představu, že by třeba jeden Japonec ze 100 nemusel bejt takový zvíře, jak si myslej. Vlastně mi jich je docela líto.
Dnes jsme dostali na photocopy papírech text k písničce "Vietnam, můj domov", kterou budeme, jakžto nejlepší studenti, společně pět na nějaké osavě v lednu. Od teď se jí budeme každý den učit jednu hodinu, aby to za něco stálo :-D. Je fajn, že nebudeme zpívat nějaké budovatelské písně, kterých je tu možné nalézt požehnaně. To mě dovádí ke vzpomínce na předloňskou jízdu ranním busem č.21, ve kterém na plný koule hrála písnička v šíleném digiherním aranžmá "Milujeme strýčka Hồ" (text spočíval v jedné donekonečna se opakující větě), kterou úplně falešně zpívalo nějaké asi 3leté dítě.
Tak nám včera zablokovali blogy. Přirozeně ne jenom nám, ale celýmu Vietnamu
nefungoval Blogspot a oficiálně teda pořád nefunguje. No díky malému chytrému prográmku se interweby jako
mávnutím proutkem odblokují a člověk může relativně neomezeně surfovat.
Kromě
zablokování blogů - což mě dost naštvalo, protože jsem zrovna včera chtěla
psát o škole - se včera konaly oslavy Dne žen. Už dva dny předem byly
ulice plné květinových paní, prodávající nejen normální živé květiny
omotané v příšerných celofánech a barevných papírech posypané třpytkami, ale také
plastovo-papírové květiny.
My s Bárou a Mášou, což je
Ruska, v Hanoji totálně ztracená, jely na bánh tôm - krevetové
koláčky -
k Západnímu jezeru. Vhledem k tomu, že se u Západního jezera rovněž
nachází "ulice lásky", kde se mladí projíždí na motorkách a kochají se
romantickou krásou jezera při louskání slunečnicových semínek, byl tam
totální nátřask.
Tolik lidí jsem tam snad v životě neviděla. Již
tradičním vrcholem výletu a hysterie byl příjezd do ulice s bánh tôm,
kde na každém metru a půl stojí superagresivní naháněč, který vás chce
stáhnout z motorky na nahnat do své občerstvovny. Skáčou před motorky,
sahají člověku na řidítka za jízdy a tak. No... Už jsem skoro zapomněla,
jak nesmírně mě to vytáčí. Vždycky mám největší chuť slézt a jednu jim
pleskout.
Jinak to bylo fajn, lidi jezdí jako magoři, ale tak to už je místní folklor. Máša se přestěhovala, s bývalými spolubydlícími, Rusy,
zažívá nějaké totální drama, takže je moc ráda, že ji bereme ven a
ukazujeme jí to tady. Chudáka ji donutili bydlet v sice super luxusním
bytě v nejvyšší budově Hanoje, ale v totální hanojské zaprášené řiti
asi 40 min. od školy. Insane...
Dneska jsme měly jít ještě s Luisem na Mozarta do opery, ale
lístky jsou už douuuuho vyprodané. Takže nic. Dokonce jsem si koupila
šaty a boty a nic z toho není. Půjdeme jindy no. Co se dá dělat. Stejně máme úkoly do školy, tak je aspoň uděláme nějak. A navíc musíme dneska ujít 3 kola kolem Leninova parku, protože jsme včera nešly...
I když jsme si to tradičně ptedstavovaly úplně jinak - klasika - vypadá to docela ok. Místo ústavu historie chodíme na ústav
vietnamistiky, resp. na vietnamštinu. Školu máme každý!!! den 4!!!
hodiny od 8:00. Bývalý (James) dean už tu není. Jen jednou jsme ho zahlédly v kukani pro ostrahnu, tak nevíme, jestli nedělá teď vrátného. Ostatně, byl to docela zmetek thầy Chính. Ani jeho pravá ruka, sekretářka cô Yên tu už není. Možná spolu někam prchli, nebo jí unesl spolu se všemy dongy/dollary, které od nás neustále za všechno chtěl :-) Teď žijí v nějakém tropickém ráji.
Máme tedy nové vedení a vypadá, že to špale o dost lépe. Už jenom vzhledem k tomu, kolik máme hodin a jak oficiálně přísnou máme povinou docházku.
Naštěstí víceméně všichni, kdo jsou v naší skupině, umí
docela dobře vietnamsky. Dokonce jsme absolvovali rozřazovací test,
který spočíval v sepsání 10 vět o sobě. Pak ale naštěstí následoval mini
rozhovor, takže nás dali dohromady relativně dobře.
Už tradičně je tu milion Rusů z Petrohradu, Moskvy a
Vladivostoku. Jsou mezi nimi dost značné rozdíly snad ve všem, co si
člověk dokáže představit. My máme ve skupině asi 4 z Vladivostoku, který
učitelka neustále zaměňuje za Vladimirvostok :-D a pak dva z Moskvy.
Mezi nejvýraznější postavy ruské skupiny patří IVAN. Ano... skutečně se
jmenuje IVAN a vypadá jako by vypadl z komedie parodující Rusy. Snoubí
se v něm snad všechny stereotypy, které si pod Rusem Ivanem dokážeme představit.
Velký svalnatý macho s hluboký hlasem v mini vobcuc tríču, s
vypoulenýma očima, který zásadně jezdí bez helmy a zjevně je alfa samcem
této skupiny. Jen pro upřesnění, jeho vietnamské jméno je Mạnh, tedy
Silák/Silný. No, ne že by mě to nějak zásadně překvapovalo.
Další skupinku tvoří jsou tři ukrajinští Vietnamci. Mluví normálně vietnamsky a nechtějí tu být.
Úplnou
senzací je však skupina čtyř, resp. tří Severokorejců. Jsou to 17- 18
letá dítka místních severokorejských diplomatických kádrů a učí se
vietnamsky, aby pak mohli studovat AJ na místní univerzitě. Dva z nich
tu odchodili střední školu - proč teda chodí k nám do školy, to teda fakt netušim - a jedna
slečna - robokopka Pe, která se učí vietnamsky jen 5 měsíců a teda dost válí.
No je taky docela možné, že je jí pětatřicet a už tady pár let špízuje.
No, to nebylo pěkné, ale co. Máme teorii, že všichni 3 jsou tajný a
vzájemně na sebe donášej. Ehm.
První hodina byla naprosto skvělá, protože se paní učitelka chtěla
nějak seznámit a tak nás poprosila, abychom jí pověděli něco o své
vlasti. No.. My byly v pohodě, až na to, že Báře říká - ještě teď -
Buba, Beba, Bubu, Bába a tak. Pak přišli na řadu Rusové z
Vladimirvostoku. Říkali, že mají rádi Putina a když se jich zeptala
proč, jestli udělal něco dobrého pro jejich zemi, tak řekli, že neví. Na
to jim v mžiku vmetla, proč ho teda mají rádi, když neví?! No... to jsme
se smály s Bubou poprvé a ještě ani nevěděly, co nás čeká dál.
Na řadu přišli Ukrajinci Vietnamci. Chlapci jménem Vân se učitelka
děsně smála, že má holčičí jméno. Kluk si dal ruku ke spánku, aby se na ní
nemusel dívat a sednul si (tady se totiž vstává, když člověk mluví :-).
Když ho vyzvala, aby si stoupnul a pokračoval, jen znechuceně zakroutil
hlavou jako že fakt ne. Pak se ho ptala dál. "Máš rád Vietnam?" "Ne!"
"Máš rád Vietnamce?" "Ne!" Smála se na celé kolo a my zase jen nevěřícně
čučely.. No.. a tak to skončilo.
Pak ale přišli na řadu soudruzi ze Severokoreákova. Všechny totiž
bude zajímat, jak to v Koreji vypadá a tak, říkala. Od toho momentu jim
neřekla jinak než hai đồng chí - dva soudruzi a zase se pořád jenom
smála. Slova se ujal vedoucí jejich skupiny Mim a mluvil. Pak mu skočila
do řeči a s typickým řehotem se ho ptala, co by dělali, kdyby Kim Čong
Un zemřel. My s Bubou si nebyly jisté, jestli se na to skutečně zeptala
nebo co to vlastně bylo. On se začal orosovat a nějak se k tomu blíž
nevyjádřil. Padlo tam něco ve smyslu, že celý národ stojí za vůdcem a
tak. Pak se na plný koule rozjela debata o plánovaném hospodářství a
tržní ekonomice. Učitelka říkala, že si taky dřív myslela, že plánování
je dobré, ale pak zjistila, že je to úplná blbost. Že se přeci pak nikdo
nesnaží a tu zemi to akorát rujnuje. Že VN byl děsně chudej, pak se ale
otevřel světu a začal vzkvétat. Taky by to přej měli zkusit :-) To už Mimovi tekly čůrky potu po těle a začal vysvětlovat, jak v KLDR se všichni
snaží stejně, protože ví, co dluží zemi, jak se tam všichni mají stejně dobře
(což od kluka ve značkovejch oblečkách a se zlatým náramkem znělo trochu
podivně) a tak.
Další den jsme měli znovu za úkol představovat svou zemi. Nás to
minulo... naštěstí (kolikrát ještě budeme muset tyhle pindy přeříkávat??).
Korejka Pé tomu ale neunikla a mluvila o Pchongjangu. Je to prý krásné
město, nejkrásnější na jaře, kdy mladí lidé chodí na vycházky na horu XY
(nevím, jak se jmenuje) a tam "chia sẻ hy vọng" - sdílejí své naděje.
Taky má KLDR tu nejlepší zdravotní péči na světě. Já jsem si myslela, že
jsem se přeslechla, takže jsem se jí ptala asi třikrát, co že to mají
nejlepšího na světě???, než mi došlo, že skutečně myslí zdravotní péči. No nic.
Pak ještě proběhla epizodka se náboženstvím. Vietnamci si totiž
myslí, že lidé co nevěří, nejsou dobří lidé a tak se nás ptala v co
věříme. Severeokorejci samozřejmě říkali, že v nic, že po smrti nic
není, z čehož ona byla úplně paf, protože na dálném východě přece
všichni v něco věří. (Myslím, že to jen tak plácla, aby je pošťouchla).
No
byl to teda nářez. Pak jsme to vyprávěli jednomu z místních správců
koleje, a ten se řehtal na celé kolo. Najvíc ho pobavilo jarní sdílení
nadějí.
Tak jsem zvědavá, co nás čeká dál. Zatím to je docela legrace.
