Ačkoli jsme dnes měli naplánovyný výlet do keramické vesnice Bat Trang, nakonec jsme ho hned po prvním rozloupnutí oka museli odložit. Celou noc, a celý den lije jako z konve, z bazénku na dvoře uplavaly ryby a ted se vesele prohánějí v 20cm hlubokém rybníku, který se stal z původního dvoru. Člověk až nechápe, kde se ta všechna voda bere...a samozřejmě taky kam se potom vcucává.. no nic. Poslední týden byl relativně pracovní až na 28.10., kdy jsme byli českou ambasádou pozváni na oslavu. Nejvíc me nadchly řízky..ach... když na ně myslím, sbíhají se mi sliny.

Minulý pátek jsme navštívily tzv. Hedvábnou vesnici Van Phuc, která podle všeho měla být kousek za Hanojí. Popravdě jsme si ale ani nevšimly, že bychom z Hanoje vyjely a už jsme byly ve "vesnici". Vesnicí, která byla vesnicí tak možná před 60 lety, byla totiž normální městská čtvrť. No stejně jsme nakoupily nějaké dárky a po nezbytné kávě se vydaly na cestu domů.

V úterý jsme navštívily známý antikvariát, o kterém Vám ale povím příště, protože mi tady už tady hrabe z toho deště a musim jít někam na procházku. Takže beru pláštěnku (díky Kájo a Mariáne!) a jdu na pivo.

Tak jsem se vrátila z večeře a byla obzvláště vyvedená. Venku leje ještě víc a ulice jsou až na pár motorek prázdné. Teď si člověk teprve připadá jako v tropech, když se brodí vodou na ulicích :-).

Add antikvariát: Člověk vyšplhá do 3. patra starého domu v ulici Bat Dan ve Starém městě a už po cestě se musí vyhýbat štosům knih všude podél zdí. Pak vejde d pokoje, ve kterém sedí starý pán a čte si.. Přivítal nás velice pomalou a obzvláště srozumitelnou vietnamštinou. Hned nám bylo jasné, že je zvyklý jednat se studenty a cizinci. Okamžitě se nás zeptal, jaké téma hledáme, protože bez jeho pomoci, by sečlověk v takovém množství knih bezpochyby ztratil. Ochotně nám přinášel stále více knih a asi po půl hodině si s námi začal povídat a ukazovat nám album svých zákazníků. Mezi nimi například i prof. David G. Marr (The Australian National University) se ženou a dcerou. Nakoupili jsme u něho několik velmi užitečných svazků a spokojeně šli domů... Dnes mi pan antivariátník volal, že mám hotovou fotokopii knihy, která už nebyla na prodej v originálu. Byl to můj první telefonní hovor ve vietnamštině a opravu mi to zvedlo náladu :-). Huráááá!!

Konečně už jsme teda byli v tom Halongu!

Před chvílí jsem se vrátila ze školy, sedim u stolu a láduju se minisušenkama plněnýma vanilkovým krémem ve tvaru medvědích hlaviček . Ulice jsou dneska plné stánkůch s květinami, protože je dnes Velký den - Den žen (vietnamských :-). Jinak se nám tu za tři dny naší nepřítomnosti nec nezmněnilo. Teplá voda pořád neteče, žárovky nesvítí...(už jme vše nahlásily na patřičná místa...) Prostě začal nám další studijní týden a na romantický Halong můžeme už jen vzpomínat.

V pátek ráno nás s Ladou vzbudilo bušení na dveře. Byla to Ája, která nám lehce rozčílena sdělila, že už tu máme minibus, který přijel o hodinu dřív. Během 15 minut jsme se vypakovali a cestou jsme pomalu přibírali další účastníky zájezdu. Přibližně po 3 hodinách cesty namačkání v autobusu jsme se konečně ocitli v Halongu. Při kupování vody jsem se opět přesvědčila, jak výhodné je mluvit vietnamsky, když jsem platila poloviční cenu. Ačkoli jsme si mysleli, že budeme mít loď sami pro sebe, nakonec jsme ji byli nuceni sdílet s dalšími turisty. Vzhledem k faktu, že turistům z Asie se ježí chlupy (u nich spíš vlasy) při představě dozlatova osmahlé kůže, horní paluba byla skoro celá naše. Asi po 40 minutách jsme dorazili do jedné z obrovských krápníkových jeskyní, kterých je v zátoce požehnaně. Aby na člověka působila magická moc matky přírody, je celá jeskyně funky osvětlena růžovými, modrými a nazelenalými světly. Z vyhlídky bylo vidět snad na 50 lidí, kotvících u vchodu do jeskyně.

Postupně jsme proplouvali mezi skalisky a moc lodí ani neviděli. Přeci jen hlavné sezóna je už passé. K večeru, po lehce histerických scénkách našich britských spolucestujících, jsme dostali kapitánské povolení se vykoupat. Už byla skoro tma, plavali jsme kolem lodi mezi čluny, na kterých místní ženy prodávají občerstvení a skákali z horního patra lodi do vody. Protože mi maminka a babička vždycky říkaly abych neskákala tam, kde to neznám, skočila jsem jen z nejnižšího možného místa (taky trošku proto, že jsem posera :-). Pak jsme se jen vyvalili na horní palubu a pozorovali oblohu.

Druhý den ráno jsme se přesunuli na jinou loď směřující na největší ostrov zátoky Cát Ba. Jedná se o jednu z nejnavštěvovanějších destinací. Celý ostrov je pokrytý bujnou vegetací a velkou plochu zabírá národní park, který tu byl vyhlášen v roce 1986. Hned po přiražení k pevnině jsme se vzdali na výlet do hor. Po zkušennostech ze Sapy, kdy se z 6 hodinového náročného treku vyklubala velice příjemná delší procházka, jsem si řeka, že pevná obuv opravdu nebude potřeba... a jak jinak.. byla. Škrábali jsme se na jedenu z nejvyšších hor ostrova, cesta se postupně promněňovala v mini pěšinku a pak už jsme viděli jen skály. Náš "local" průvodce, bývalý válečný lékař, nahoru vyhopkal jen v tzv. papučích strýčka Ho :-D. Má hold natrénováno... Cestou opět nezapřel vietnamského podnikatelského ducha a když jeden turista "zmíral" žízní, vytáhl ze skalní průrvy několik láhví vody na prodej. Koho by to napadlo. Geniální! Nahoře na vrcholu jsem si sedla na skálu a kochala se pohledem na úžasnou krajinu, která jen tak neomrzí. Svítilo slunce, foukal lehký větřík...viditelnost ideální. Co víc si přát.


Zpáteční cesta nebyla nic příjemného nejen proto, že mě bolely kolena, ale hlavně proto, že mi chodidla klouzala v oblíbených crocskách, což bylo velice nepříjemné.

Po příchodu do vesnice pod horou jsme se dali do řeči s prodavači, kteří se zděšovali nad polonahými macatými jihoameričankami. Chodit v podrprsence na vesnici by se opravdu moc nemělo. Pak už jsme se ubytovali v hotelu, nasedli na xe omy (mototaxíky) a frčeli si to k pláži č.2, kterou tolik doporučuje LP.

Na pláži nebyla ani noha a přestože nesvítilo slunce, jsme se s radsotí rozběhly do vody. Asi po dvou hodinách válení nás čekala večeře, po které jsme opět sjeli do "centra""města". Zase jsem se Pepině zarývala nehty do stehen v každé zatáčce a dokonce jsem se řidiče ptala proč jede tak rychle. No asi tak rychle nejel, ale já se na motorkách děsně bojim. Pravdou zůstává, že je to asi nejspolehlivější dopravní prostředek, protože tzv. xéómy trasu dokonale znají a jezdí už spoustu let.

V baru Green Mango jsem si dala kafe s kondenzovaným mlékem a pivo a pak nás čekala jen cesta domů.

Druhý den ráno jsme se znovu nalodili na loď a pluli zpět do Halongu a odtud úmorné 3 hodiny do matičky Hanoje.

Chùa Hương - Voňavá pagoda

Tak jsme po nekonečném odkládání výletu do slavné zátoky Halong konečně vyrazili na jednodenní výlet k Voňavé pagodě. Rozhodli jsme se nevyužívat žádné z miliónů cestovních kanceláří, které tenhle výlet spolu s dalšími zajišťují, ale vyrazit na vlastní pěst, což je sem tam ve Vietnamu malinko komplikované. Od jedné z našich učitelek - cô Hương - ano jsmenuje se stejně jako pagoda - voňavá, jsme dostali tip na nádraží odkud by snad měl jezdit autobus až do vesnice u pagody. Na nádraží jsme dorazili taxíkem a po zbavení se velice neodbytného naháněče k autbusům směřujícím do Mai Chau jsme se propracovali přes davy lidí do jakési maličké budovy, kde jsme očekávali pokladnu. Pokladna tak ovšem nebyla a na otázky, kde je ten autobus, který jede k Chua Huong Vietnamec jen mávl rukou někam předolevým směrem...jak klasické :-) Po nalezení autobusu jsme se usadili a spokojeně čekali...jěště asi 45 min, které však vyplnily prodavačky pomerančů, sladkostí, kalendářů a ja nevím čeho všeho.


Konečně jsme vyrazili, s otevřenými dveřmi, kterými v průběhu jízdy postupně naskakovali další pasažéři. Asi po dvou hodinách klikatění se prapodivnými vesnicemi, ze kterých je člověk trošinku zděšen, protože evidentně pstrádají jakýkoli inteligentní urbanistický záměr, jsme dorazili do vesnice Duc Khe. Odtud nás pak čekala cesta po říčce Yen až ke komplexu pagod a svatyň. Na každé ze dvou pramic seděli 4 lidé a jedna zdatná veslařka. Cesta trvala asi hodinu, bylo ideální příjemné počasí k pozorování místní krajiny, kterou by nikdo snad ani nečekal. Dvě hodiny cesty po placce a pak se z ničeho nic objeví nádherné vápencové kopečky jako z pohádky.


Přestože průvodce varoval, ať za žádných okolností nejezdíme k Voňavé pagodě o víkendu, na hoře Hương Tích nebyla ani noha. Po dlouhých schodech jsme dorazili ke komlexu krásné pagody Thiên Trù jejíž součástí je i malý klášter. Pak jsme se po cestě vypravili nahoru nejnavštěvovanějšímu místu - Động Hương Tích. V této obrosvké jeskyni se nachází svatyně zasvěcená Avalokitéšváře a atmosféru dokresluje obroské množství krápníků a netopýrů.

Pak už jsme se jen plni dojmů vraceli lanovkou zpět dolů k přístavu. Začal foukat vítr, listy banánovníků se téměř dotýkaly země, obloha zteměla a my nasedli do loděk a pluli zpět.


A taky jsem se vyválela v bahně, takže jsem se musela celá voplachovat... a samo se mi všechny Vietnamky desně smály :-)...

Bouřka aneb prší mi na hlavu...prší mi na hlavu

Kolem 3 hodiny ráno jsem mě probudil podivný pocit a randál. Obličej jsem měla celý mokrý od proudu vody, který dopadal na čelo postele a posléze na mě. Ano, prší nám do pokoje :-) Záhadou ovšem zůstává, jak je to jen možné, když jsou nad námi další čtyři patra a prší z pravého horního rohu. Rozčíleně jsem vstala, zjistila, že mám půlku mé nové, doposud neprovlhké postýlky totálně durch spolu spolštářem i matrací a pokusila se za postel nacpat 5l barel od vody... To si ovšem žádalo další zásah do pečlivě vyměřeného bytového zařízení :-). Za chvíli, když začalo kapat z několika dalších míst, jsem zjistila, že provizorní odchytávání vody zde nená žádný smysl, uvelebila jsem se na suché půlce a za zuřivého randálu tropické bouřky spokojeně spala dál.

Jen upozorňuji, že obrázky jsou pořízené ráno a že ta stěna nevypadá takhle strašně plesnivě!!! Trošku jsem ji ztmavila aby víc vynikla zmoklá místa! :-)

Hanojské každodennosti

Celý Vietnam se modernizuje..dneska jsme dokonce dostaly (Lada a já) fungl nové postýlky. A to jsem si zrovna zvykla na svoji starou provlhlou postýlku z 50.let se stylovou prkenou konstrukcí na zavěšení moskytiéry. Připadala jsem si v ní trošku jako v Tichém Američanovi (popřípadě jako Catherine Deneuve v Indočíně).

Krom toho, že přijela banda lehce nafoukaných Amíků z "elitních" soukromých škol, se toho moc nědělo. Byli jsme nuceni zrušit plánovaný výlet do Halongu kvůli tajfunu Hagupit, který jsme my v Hanoji pocítili jen výjimečně přijemným počasím. Alespoň jsme si místo toho udelali konečně výlet do Etnologického muzea, které zato opravdu stálo. Možná proto, že bylo vytvořeno ve spolupráci s Musée de l'Homme v Paříži. Kromě legračních figurín představujících ednotlivá etnika v jejich každodennostech je v muzeu přítmna i audiovizuální technika a něcoříkající popisky. Při procházení mi ale opět došlo, jak jsou Vietnaci jiní. Možná jsem padla jen na skupinu muzejně "nevychovaných" Vietnamců, kterým prostě nedochází, že na exponáty se nesahá a že to proto je kolem nich ten plůtek :-D. Dívka zkoušela tuhost kůže bubnu a mladík zase pěkně vyklepal střechu modelu domu etnika Sedang. Popravdě když se ale člověk koukne na místní Amíky z těch "elitních" škol, nemůže Vietnamcům opravdu nic vyčítat. Předevčírem jsme přišly z první návštěvy místního klubu - Diamond club (klub pro vietnamskou high society, kde před vschodem stojí gorilky, jsou tam specialisté pro ovíráni skříněk, do kterých člověk musí uložit foťák, aby náhodou nevyfotil místní spoře oděné gogo tanečnice...a kde pivo stojí strašných 80 Kč!!!) kolem 24 hod a nestačili se divit. Po chodbách lítal amík na mol v trenýrkách.. no kdyby se bylo aspoň na co dívat... Pak přihopsali další spolu s alfa samcem celé tlupy. Neumí ani slovo vietnamsky a hulvátsky pořvávají na Vietnamce z pavlače. Když jsem mu jasně vysvětlila, že to opravdu není slušné a že je to navíc trapné, čuměli jak puci. Prý studují "history and economy.." tak to bych chtěla vidět. Mají s sebou dozor, vietnamského veterána, který jim to tady asi ukazuje. Prostě člověk k nim nenachází slov. Popravdě řečeno opravdu chápu, že tyhle arogantní vylízance půlka světa nesnáší.


Internet nám snad už konečně funguje, tak snad budu přispívat častěji.

Vodní loutkové divadlo - Nhà hát múa rối Thăng Long

Včera jsem konečně navštívila další z "povinných" Hanojských atrakcí - Vodní loutkové divadlo. Tento druh divadla, typický pro oblast severního Vietnamu, se vyvinul z oslav a uctívání různých kultů ve venkoveském prostředí. Ačkoli první písemné prameny o něm vypovídající pocházejí z 12.století, je zřejmé, že můžeme jeho vznik datovat do doby mnohem dřívější.

Jevištěm je vodní plocha, bazének, který je od zákulisí oddělen bambusovými rohožemi. Za nimi stojí loutkoherci po pás ve vodě a pohybují loutkami na dlouhých dřevěných - bambuových tyčích. Nejčastěsími tématy jsou výjevy z vietnamské historie, mytologie atd. Vše je doprovázeno živou hudbou, která náramně dokresluje atmosféru.

Dopředu jsme si koupili lístky do 4. řady, ze které je velice dobře vidět. Měli jsme štěstí, protože vetšina "dobrých" míst je vyprodaná na půl roku dopředu cestovními kancelářemi. Paní v pokladně ale obratně vyhmátla posledních 7 lístků do 4. řady a tak jsme viděli opravdu parádně. Byla jsem docela napjatá, protože o loutkovém vodním divadle se všude mluví a píše, a tak jsem se trošinku báala, aby se z toho nevyklubal prapodivný šíleně "tradiční" kýč. Musím říct, že jsem byla moc překvapená a opravu jsem si to užila. Nejvíc se mi líbil tanec fénixů a dračí tanec. Jelikož se mi ho nějak nepodařilo stáhnout, mini ukázku naleznete zde.

Ještě jen musím upřesnit, že jsem si zapoměla foťák, tudíž jsem byla nucena fotky sprostě ukrást z googlem vyplivnutých odkazů.

Sapa

Sapa je jednou z turisticky nejvyhledávanější destinací severního Vietnamu. Leží v provincii Lào Cai, nedaleko čínských hranic, asi 350 km od Hanoje. Toto Francouzi vystavěné horské letovisko z 20. let 20. století turisty láká kromě malebných rýžových políček především množstvím atraktivních horských menšin, mezi něž patří např. Hmongové, Daové, Tayové aalší.další.

Vlak nás vyplivl v pátek v 5 ráno na nádraží v mlhou zahaleném Lào Cai a ihned se na nás vrhli řidiči microbusů směřujících do cca 30 km vzdálené Sapy. Ještě před cestou jsme si s Bárou doběhly na nádražní WC, ze kterého jsme měli překrásný výhled přímo do hlavní nádražní haly, protože záchůdky byly jako ve školce odděleny pouze asi metr a půl vysokou zdí a neměly žádné dveře:-). Pak už jsme nasedly a klikatými serpentýnami se šplhaly do 3000m vysokých kopců.

Po příjezu do Sapy se na nás opět vrhli naháněči z místních hotelů, kteří nás zoufale tahaly na prohlídky pokojů za fantastické ceny. Také jsme poprvé viděli místní "menšiňáky", když se na nás sesypal houf Hmongských stařen ve snaze prodat nám nejrůznější zboží, vyšívanými dekami počínaje "stříbrnými" náramky a naušnicemi konče. Nakonec jsme se ubytovaly v hotelu Mountain View za 5 dollarů na osobu. Jelikož jsme měly jen 2 dny, rozhodly jsme se využít některý z výletů, který hotel nabízel. Na první odpoledne to byl výlet do Hmongsko-Daoské vesnice Ta Phin a návštěva Stříbrného vodopádu Thac Bac spolu s průsmykem Tram Ton. Po dopoledním nakupováním a neustálém smlouváním (koupila jsem dvě šály za 75 Kč přičemž původní cena byla 300 Kč za jednu :-) jsem se etnologicky navnazena třásla na vesnici Ta Phin.

Po zaplacení vztupu 15 Kč a zejména po příjezdu do vesnice už bylo jasné, že možná není něco zcela v pořádku. Jakmile džíp zastavil, se asi 15 Daoských žen srotilo kolem auta. Musím přiznat, že se nám vylézat moc nechtělo...Začal již tradiční kolotoč otázek "Jak se jmenuješ?" "Odkud si?" "Když si něco koupíš, že si to koupíš ode mě?" atd. Každá Daoská žena si vybrala svoji oběť do které hučela po zbytek cesty . Super. Ja jsem měla štěstí, neboť "moje" žena mluvila skutečně velice dobře anglicky (mnohem lépe než všichi Vietnamci, které jsem doposud slyšela mluvit...) a nebyla zdaleka tak dotěrná jako její "kolegyně".

Pomalu jsme procházeli vesnicí rozprostřenou mezi políčky a na některé z nás začala padat deprese. Co to proboha je?? Kde to vlastně jsem? Byla to směs prapodivných pocitů, které člověk zažije když se setká se "skutečnou??" bídou. Zároveň si člověk vlastně uvědomí paradox celé cesty. V této lidské zoologické, v domě ze zbouchaných prken, kde dým od ohně prostupuje jen záře TV a kde si usoplené děti hrají na pytlích s rýží, mě najednou začalo napadat jak to doopravdy je. Co za touhle obdobou rezervace stojí? Ptala jsem se "mojí" Daoské ženy, jestli se jim líbí, že k nim do domů lezou cizí lidi a že je očumují a fotí. Dala najevo, že se jim to nelíbí, ale že jsou rádi, že si přivydělají. Nakonec jsem si, aniž by naléhala, koupila kabelku. Dojemné bylo, že když při odjezdu ještě doběhla džíp, aby mi dala ještě minikapsičku. Jen tak…

Tenhle výlet mi dobře neudělal asi na rozdíl od postarší Britky, která zjevně opovrhovala i námi natož nějakými Daoy. Špatně jsme slyšely, co říkala. Pak jen řekla: „Jooo oni neumí anglicky…“ Naše vysvětlování, že jsme ji neslyšely už nebylo bráno v potaz.

Znechuceny jsme změnily plán na druhý den, kdy jsme měly absolvovat návštěvu takovýchto šesti vesnic. Naplánovaly jsme 10km dlouhý výlet po svazích hor mezi normálními vesnicemi. Měli jsme Hmongskou průvodkyni, která sice neuměla ani číst ani psát, ale mluvila opět velmi dobře anglicky a výlet se vydařil. Svítilo slunce a možná jsme s žněmi a koupajícími se kluky viděli i normální obyčejný a pravý život na Sapě.