Jak se mi tu začíná líbit i samotné...

Sedím v Cafe Moc hned vedle naší školy. Před chvílí jsem dojedla bun cha a temeř poprvé za tu dobu co jsem tu, za mnou přišla paní možná majitelka tzv. búnčárny a začala si se mnou povídat. Už mě tu znají, vědí, co si dám, protože je to vždycky stejné, ale nikdy předtím si se mnou nepovídali.

"Takovýho masa! To už nemůžeš?" Řekla bych, že maličko narážela na to, že vždycky bun cha celé vyluxuju a ještě dojídám nudle a šťávičku od holek.. Na svou obranu jsem paní vysvětlila, že dneska toho masa bylo nějak víc než normálně - podezřívám jí, že se jí mě zželelo, jak mě tu viděla samotnou a trochu masa mi přidala! A ona mi s úsměvem odpověděla, že je přeci zítra Nový rok, tak proto! Pak následovala už klasická konverzace: odkud jsi.. kolik ti je let..

Jojo.. líbí se mi tu asi už i samotné...

Zima v Hanoji

Tak jsem se ze sluncem zalitého jihu před dvěma dny možná až příliš rychle do promrzlé Hanoje. Přestěhovala jsem se do nového pokoje u vietnamské rodiny. Bydlím kousek od koleje, ve 3. patře, v relativně klidné ulici. Teda pominu-li školu, která stojí cca 2m od "našeho" domu. Samotná existence školy by snad ani v nejmenším nevadila, nebýt dětí, které začnou kolem 6:30 zpívat tzv."mňoukačky" (copyright Bára :-), mlátit do gongů a nebo prostě jen tak řičet. Moje okna jsou tak blízko, že jim dokonce můžu číst z tabule. Jakmile mě spatří, začnou řičet ještě víc.. Prostě je tady docela legrace.

Člověk by možná řekl, že má ta promrzlá Hanoj zvláštní kouzlo... a ona má, stejně tak jako Praha na přelomu listopadu a prosince, jen s tím rozdílem, že v Praze se člověk těší, až si zaleze do pokoje, či bytu, uvaří si kakao, případně čaj a bude ten marast pozorovat z tepla domova. Tato podzimní romantika se tu ovšem nekoná, protože ve vietnamských domech není topení. Nikde.. ani v kavárnách, školách, úřadech.. prostě nikde. Je legrační pozorovat děti sedící v lavicích v rukavicích a čepicích a jejich učitelku, jak hlásí do mikrofonu aby ji všichni žáci přes tykulichy dobře slyšeli.

I já jsem si pořídila kulicha a na rukavice nejspíš hooodně brzy dojde taky. Díky bohu mám v pokoji rychlovarnou konvici, takže se vesměs neustále nalívám horkým čajem.

Teď už pominulo vánoční "šílenství" a celý Vietnam se pomalu začíná horlivě připravovat na Tet - nový lunární rok.

Kambodza

Zrovna sedim v internetove kavarne v Phnom Penhu a peru se s japonskou klavesnici... Dnes rano jsme prijeli do Kambodzi a zitra se chystame do Angkoru, tak jsne dost zvedavi, dohromady tu pobydeme tak cca sest dni. Je tady nejak podezrele draho a cim vic mi dochazi, jak je desny, kdyz clovek nerozumi. Az nekde narazime na pripojeni, posleme fotky.

Vsechny Vas moc zdravime,

M a M

Na cestách!

Tak dlouho jsem se odhodlávala napsat, až jsem se k tomu nakonec nedostala. Mezitím jsems martinem vyrazila na cesty. Ninh Binh máme za sebou a po dlouhé noci v autobude nás čeká Hue! :-)

Moc se těšíme a všechny zdravíme! M a M

Jak jsme jedli psa

Právě jsem se vrátila z dobrodružného výletu do psí restaurace. Naštěstí jsme byli v doprovodu Vietnamců, takže jsme se nemuseli o nic starat a našidomorodí informátoři nám naservírovali vše přímo před čumák.Vietnamci vnímají psí maso jako jeden z nejlepších a nejchutnějších pokrmů vůbec. Ačkoli by se dnes v souladu s lunármín kalendářem psí maso jíst nemělo, pozvání jsme neodmítli. Koneckonců není nic lepšího, než na nej jít v doprovodu Vietnamců, páč se prostě vyznají.

Jako první chod bylo servírovné maso vařené v páře, které se mělo namáčet to krevetové pasty. Pro vás, kteří znáte vietnamské tekuté zlato - nuoc mam - vyhlášenou rybí omáčku, bych mohla krevetovou pastu popsat jako cosi fialové barvy, asi tak 50x "aromatičtější". Jedná se o fermentované krevety smíchané s limetkovou šťávou. No přiznám se, že na mě to bylo opravdu moc :-). Na rybí omáčku - fermentované ryby - jsem si už zvykla, zejména když se každý den jejich omamná vůně rozplývá po chodbách koleje, ale tohle nešlo. Takže jsem si dala sousto s pastou a pak už jen bez.. No k čemu tu chuť jen přirovnat. Psí maso má takový podivný psí čmuch. Podobně, jako má vlastní čmuch skopové.

Jako další přišly na řadu játra, nakrájené klobásky a grilované kousky v delikátním koření - Chả nướng. Poslední kousky masa mi přišly jednoznačně nejchutnější, hlavně proto, že koření ubylo a zmírnilo ten psí čmuch.

Pak následovala domácí pálenka a něco připomínající guláš s nudlemi. Ten mi teda moc nejel a trošku jsem se do něj nutila..přeci jen, jak říkal Vlastimil Brodský coby Karel IV. o vínu českém: "Zrpvu trochu trpké zdá se, ale jen na první ochutnání..." nechtěla jsem dát na první dojem. No, ale ani na podruhé mi to příliš nejelo, tak jsem to po chvíli vzdala.


Vrcholem večera se však stal vývar z kostí s játry a mozkem. Měl neskutečně hořkou chuť a že se jedná o mozek bylo patrné na první pohled. Prý je to dobré na žaludek, neboť hořké by ho mělo zklidňovat.

Jsem opravdu ráda, že jsem ho zkusila. Musím říct, že to byl skutečně zajímavý zážitek i když si nejsem jistá, že bych se třásla na další večeři :-)

Ačkoli jsme dnes měli naplánovyný výlet do keramické vesnice Bat Trang, nakonec jsme ho hned po prvním rozloupnutí oka museli odložit. Celou noc, a celý den lije jako z konve, z bazénku na dvoře uplavaly ryby a ted se vesele prohánějí v 20cm hlubokém rybníku, který se stal z původního dvoru. Člověk až nechápe, kde se ta všechna voda bere...a samozřejmě taky kam se potom vcucává.. no nic. Poslední týden byl relativně pracovní až na 28.10., kdy jsme byli českou ambasádou pozváni na oslavu. Nejvíc me nadchly řízky..ach... když na ně myslím, sbíhají se mi sliny.

Minulý pátek jsme navštívily tzv. Hedvábnou vesnici Van Phuc, která podle všeho měla být kousek za Hanojí. Popravdě jsme si ale ani nevšimly, že bychom z Hanoje vyjely a už jsme byly ve "vesnici". Vesnicí, která byla vesnicí tak možná před 60 lety, byla totiž normální městská čtvrť. No stejně jsme nakoupily nějaké dárky a po nezbytné kávě se vydaly na cestu domů.

V úterý jsme navštívily známý antikvariát, o kterém Vám ale povím příště, protože mi tady už tady hrabe z toho deště a musim jít někam na procházku. Takže beru pláštěnku (díky Kájo a Mariáne!) a jdu na pivo.

Tak jsem se vrátila z večeře a byla obzvláště vyvedená. Venku leje ještě víc a ulice jsou až na pár motorek prázdné. Teď si člověk teprve připadá jako v tropech, když se brodí vodou na ulicích :-).

Add antikvariát: Člověk vyšplhá do 3. patra starého domu v ulici Bat Dan ve Starém městě a už po cestě se musí vyhýbat štosům knih všude podél zdí. Pak vejde d pokoje, ve kterém sedí starý pán a čte si.. Přivítal nás velice pomalou a obzvláště srozumitelnou vietnamštinou. Hned nám bylo jasné, že je zvyklý jednat se studenty a cizinci. Okamžitě se nás zeptal, jaké téma hledáme, protože bez jeho pomoci, by sečlověk v takovém množství knih bezpochyby ztratil. Ochotně nám přinášel stále více knih a asi po půl hodině si s námi začal povídat a ukazovat nám album svých zákazníků. Mezi nimi například i prof. David G. Marr (The Australian National University) se ženou a dcerou. Nakoupili jsme u něho několik velmi užitečných svazků a spokojeně šli domů... Dnes mi pan antivariátník volal, že mám hotovou fotokopii knihy, která už nebyla na prodej v originálu. Byl to můj první telefonní hovor ve vietnamštině a opravu mi to zvedlo náladu :-). Huráááá!!