Phu Quoc - tropical paradise :-), a set on Flickr.
Konečně jsem uploadoala fotky z Phu Quocu. Chystám se napsat nějaký post co nejdřím, ale momentálně ležím schvácena chřipkou nebo něčím podobným, neschopná jakékoliv mimořádně aktivity.
Tak to je zatím bohužel vše,
paaaa M.
Všude dobře v Mai Châu nejlíp from 160cm on Vimeo.
Při pohledu na Bentley projíždějící po děravých silnicích hned vedle paní tlačící kolo s desítkami kil nasbíraného papíru se našincovi (zejména z ČR, kde je rozdíl mezi chudými a bohatýmí 4 nejmenší na světě - kdo by to byl řekl) dělá z místních poměrů často nevolno.
Korupce a fatálních rozdílů mezi chudými a bohatými si už dnes musí všimnout opravdu každý. Pohlavárové a místní špičky jedí nudlovou polévku za 35 dolarů, žijí v luxusních bytech zařízených ve versailleském stylu a slogany o spravedlivé komunistické společnosti, které už jen stěží někdo skutečně věří, znějí jak výkřiky do tmy. Úplatkářské aféry a vládní tunely lze jen těžko přehlédnout a nespokojennost občanů den ode dne stoupá.
Otázkou zůstává, jak daleko může místní situace zajít. No jo... dohrabat se do toho vysněného, spravedlivého a hlavně rovnostářského stádia ještě asi nějaký čas zabere.
Jak legenda praví při trmácení se mezi válkou zmítanými státy, zažíval vévoda Wen ze státu Ťin mnoho strastí. Jednoho dne, vyčerpán cestováním a zmožen slunečními paprsky, mu jeho oddaný poradce Giới Tử Thôi (nevím jak se jemnuje česky) připravil masovou polévku. Vévoda, byl velice překvapen masovým vývarem. Inu zeptal se svého poradce zeptal, kde v takových odlehlých končinách vzal maso a při zjištění, že si Giới Tử Thôi uřízl kus vlastního stehna, aby vévodu nasytil, byl hluboce dojat oddaností svého poddaného.
V tento den se tradičně jí pouze studené pokrmy a typickými jsou knedlíčky bánh trôi a bánh chay připravené z mouky z lepkavé rýže. Ačkoli se dnes už rodiny neomezují pouze na konzumaci studených knedlíčků, přesto se počet stánků prodávající bánh trôi a bánh chay na ulicích a na tržištích minimálně zdesetinásobí.
V knedlíčkách je obvykle náplň - buď hrudka palmového cukru, nebo směs kokosu a sojových bobů.
Pořád mi přibývají nové knihy. Už jich mám přes 40 kg a musím je co nejrychlejí poslat. Jen doufám, že mi balík z lodi nikdo nešlohne (obzvlášť po tom, co jsem shlédla 2.sérii seriálu Wire). Věci se kupí a vůbec si neumím představit, co s tím množstvím budu dělat.
Na autobusovém nádraží v Mỹ Đình je vřava jako obvykle, naháněči šílí, ječí a histericky se rvou o každého potencionálního zákazníka. Paní na přepážce nám oznamuje, že už nic nejede (je 8:45) - to je teda kec. S bárou zmizíme v houfu naháněčů hlouběji v nádražní hale a hned se najde jeden extrémě nepříjemný, který nás cpe do hyper luxusního dálkového autobusu s novými fialovými lehátky. 
Protože prší, nikde není ani noha. Pára stoupá okolních hor, nebe je tmavě šedomodré a nám už je úplně jedno že prší.
V Mai Chau žijí menšiňáci Bílí Thajové, kteří jsou proslaveni pohostiností a chovem vynikahjcích ryb (taky jsme si jednu dali k večeři a chutnala i Honzovi, který se nad ní nejdřív krapátko vofrńoval). Bydlíme v domě č.19 s výhledem na rýžoviště za 200 000 VND s plnou penzí. Paní majitelka je snad neusměvavější člověk ve Vietnamu a po krátkém seznamovacím rozhovoru zjišťujeme, že si vzpomíná na několik Čechů, kteří sem pravidelně jezdili na výkendy - najvíce na Evu a Mirka, jehož budnu stále nosí její manžel. Druhý den se probouzíme do lehce oblačného dne, půjčujeme si motorky a po krátké instruktáži o řízení motorky vyrážíme.
Mraky se trhají a slunce začíná pomalu pražit. To jsme snad už ani nedoufali. Počasí je nádherné, nebe modré a my se už jen kocháme svěží zelenou všude kolem nás.
Projíždíme okolní vesnice po mini alsfaltce, fotíme rejži a já ještě stihnu pobavit půlku vesnice svým fatálním jak širokým tak dlouhým pádem (a zjišťuju, že se tu říká chytat myš a ne zajíce jako u nás :-). Takhle jsem se nenatáhla snad naposledy, když mi bylo 10 (tanečnice ať se laskavě zdrží komentářů).
Druhý den vyrážíme na výlet k tyrkysově modrému jezeru / přehradě Hòa Bình, na řece Đà, kde byla v roce 1994 dokončena stavba vodní elektrárny zásobující celý severní Vietnam. Cestou klikatící se po členitých svazích hor míjíme nádherné vodopády, o kterých naštěstí snikdo nikde nic nepíše, protože kdyby se psalo, už by tam nejspíš bylo něco připomínající betonovou klouzačku.
V podělí ráno se loučíme s paní majitelkou a v psycho mikrobuse pravděpodobně trhající rychlostní rekordy na trase Mai Chau - Hanoj pádíme domů.
Ačkoli se mnohým může zdát, že Hanoj je díra, nenabízející širší kulturní vyžití krom bia hoi - točené pivo za 4 Kč, není tomu tak. Díky několika výborně fungujícím institucím, se zde člověk může těšit z poměrně bohatého kulturního života (výstavami počínaje, přes koncerty elektronické hudy, či Backstreet Boys a Mozartem konče).
Na programu byly dva kousky od Gershwina, Desmonda a dalších a také série od hosta programu - japnského klavíristy Yosuke Yamashity, který svým výkonem doslova zvedl zejména vietnamské publikum z chlupatých židlí.
Celý koncert byl neplánovaně zahájen minutou ticha věnované obětem zemětřesení a tsunami v Japonsku a slavným adagiem pro symčce od Samuela Barbera.
Téměř měsíc trvající absence slunečního svitu na mě začala postupně doléhat a dnes (možná i proto, že je nás tu o jednoho méně) jsem pocítila lehký záchvat trudomyslnosti. Asi se teda napcu vitaminem C, udělám si třezalkový čaj a začtu se do nějaké knížky.
Želva byla chycena a podle plánu transportována a "želví" ostrůvek, ale během transportu prohryzala sitě a pláchla. To se soudruhům zase něco vyvedlo... dokonce o tom informují i NY times.
